Asaf Gavron: Osada na pahorku

Na počátku byla pole. Tenkrát ještě bydlel Otniel Asis v osadě Maale Chermeš a jen tak pro vlastní potěchu choval na dvorku před domkem kozu a pěstoval si na záhonku rukolu a třešňová rajčata. Kozu pořídil dětem, rukolu a rajčátka vysel pro svou ženu Ráchel, aby měla čerstvé do salátu. I viděl Otniel, že je to dobré, a protože ho zaměstnání účetního omrzelo, vyhlédl si pozemek patřící ještě k území osady, kde chtěl zkusit pěstovat zeleninu ve velkém. Jenomže jeho políčko sousedilo s vinohradem jiného osadníka, který ze zdejší révy vyráběl butikové víno a dodával ho na stoly telavivské restaurace Zlaté jablko a do dalších luxusních podniků – dokonce tvrdil, že má mezi odběrateli i pár sklípků v údolí francouzské řeky Dordogne a několik restaurací v Paříži. Vinař nad Otnielovými plány ohrnul nos a prohlásil, že má od obecního úřadu povolení vysadit právě na tomhle svahu novou vinici – zdejší prsť, chladné podnebí v zimě a vlahé letní noci mají totiž mimořádně příznivý vliv na kvalitu hroznů a jedinečný terroir dodává vínu kulaté tělo a květinový buket.

Otniel tedy ustoupil a dál vyrážel na toulky po okolí, protože hluboce miloval krajinu země izraelské, stejně jako miloval samotu, modlitbu a chůzi. Poněvadž dal sbohem práci účetního, mohl si dovolit chodit zarostlý vousem a oblékat se už jen do zemědělských montérek. Šplhal roklinami podél bystřin a vykračoval si po vrcholcích pahorků, až jednoho dne dospěl na ladem ležící, nepříliš kamenitý pahorek, kam nezasahoval olivový háj rolníků ze sousední arabské vesnice Harmíš. I pravil Otniel v srdci svém: „Zde se budou rozkládat má pole.“

A začal experimentovat s nejrůznějšími plodinami: vysadil okurky a rajčata, petržel a koriandr, cukety a baklažány, ředkvičky a hlávkový salát. Jenže rostliny sklápěly hlavu pod žárem slunečních paprsků, před zimními mrazíky oněměly úžasem a padaly hromadně za oběť myším a želvám. Nakonec Otniel zakotvil u pěstování chřestu na venkovních záhonech a žampionů ve skleníku a samozřejmě se dál staral i o pár záhonků rukoly a cherry rajčátek, která jeho žena Ráchel a dcery Gitit a Dvora s oblibou zobaly místo slunečnicových semínek.

Mezitím zažádal oblastní radu o koncesi pro zemědělské podnikání na vybraném pozemku a také o souhlas umístit na pozemku přepravní kontejner, který hodlal využívat jako skladiště a současně i jako kancelář. Vojenská správa je sice u podobných projektů vázána povinností vyčkat na schválení celostátních úřadů, výjimku však představují případy spadající pod legislativu z období britského mandátu, takže Otniel Asis prohlásil: „Jistěže z období mandátu, jak je libo, bratři Židé,“ a povolení bez průtahů získal, aniž se o tom celostátní úřady dozvěděly.

Přestěhoval na pahorek kozu a vzal si půjčku, aby mohl pořídit dalších pět kousků. Pravidelně je dojil a jejich lahodné mléko nosil v bandaskách domů, kde z něj s pomocí Ráchel zkoušel tlouct máslo a vyrábět sýr. Otnielovi se v zasnění zachvělo chřípí, když si představil, jak si tu časem postaví malou, ale moderně vybavenou rodinnou mlékárnu, a i tu révu si tady vysadí a začne vyrábět víno nesrovnatelně lepší než soused s celým tím svým údolím Dordogne, jen ať pukne závistí!

Oddělení Světové sionistické organizace pro osidlování Izraele mu dalo podepsat smlouvu na připojení k dvacetikilowattovému generátoru a Otniel zažádal o stavební povolení pro strážní budku, protože Arabové z nedaleké vesnice Harmíš mu chodili krást z pole zeleninu. Otniel pak ještě několikrát hlídal pozemek sám, vyzbrojený vlastní pistolí značky Desert Eagle Mark VII. Většinu času ale přístřešek zel prázdnotou, protože o úrodu přišel Otniel jen jednou, načež s pár dalšími osadníky vyrazil do vesnice, kde ztropil povyk a střílel do vzduchu, aby si to příště vesničané raději dvakrát rozmysleli, než se vydají zase pytlačit.

Jedním z těch osadníků byl i Uzi Šimoni, zavalitý Žid s mohutným plnovousem, muž hluboce oddaný myšlence velkého Izraele a Otnielův spolužák z jeruzalémské ješivy u Merkaz ha-Rav, kde se soustřeďovala středoškolská mládež nábožensko-sionistického proudu – Otniel tam studoval až do chvíle, kdy se rozhodl opustit běžnou životní dráhu zbožného mládence a dobrovolně narukoval do elitního bojového oddílu izraelské armády. Šimoni promlouval Otnielovi do duše a přesvědčoval ho, aby na tom místě založil novou osadu. Otniel se té myšlence zprvu bránil, od úřadů totiž dostal povolení jen k zemědělskému podnikání a k postavení strážní budky.

„S tím si nedělej hlavu,“ pravil Šimoni.

„Ale kde chceš sehnat peníze na domy, stavbu a transport materiálu?“ zapochyboval Otniel.

„Jistý dobrý Žid z Miami chce přispět na bohulibou věc,“ opáčil Šimoni.

Krátce předtím dospěl Otniel k rozhodnutí, že si v Maale Chermeš namísto provizorního bydlení v karavanu postaví zděný dům, jenomže narazil na odpor závistivého souseda, na zkorumpovaného advokáta realitní kanceláře a na houšť byrokratických předpisů, takže se celá záležitost neúnosně vlekla. Nakonec řekl své ženě Ráchel: „Ať se jdou všichni vycpat.“ Už měl po krk úmorného zápolení s úředním šimlem, omrzela ho ospalá maloměšťácká atmosféra osady Maale Chermeš a také už ho nebavilo chodit každý den na pole pěšky, dva kilometry tam a dva nazpátek. Zamiloval si ten pahorek vystavený čerstvým poryvům větru i výhled na majestátní biblickou krajinu rozkládající se vůkol a zastesklo se mu po časech bohatýrského mládí: po dobrodružných výpravách do Hebronu a do Kirjat Arba, po návštěvách sinajské osady Jamit před jejím dramatickým vyklizením, po šabatech strávených v osadách sužovaných arabským terorem za první intifády, po bouřlivých demonstracích proti dohodám z Oslo, kde je ztloukly policejní obušky a pálila do nich vodní děla. Nakonec se rozhodl dát na Šimoniho naléhání a Šimoni odkudsi sehnal dva karavany o ploše dvaadvacet metrů čtverečních. Jeden z nich Otniel s pomocí šikovného svářeče propojil s přepravním kontejnerem, který mu sloužil jako skladiště a kancelář, a se strážní budkou a přestěhoval se tam i s manželkou a dětmi, zatímco Šimoni se s rodinou usadil v druhém karavanu. Pak se oba vypravili do Jeruzaléma na příslušný úřad, kde si nechali zaregistrovat sdružení s názvem Zemědělské družstvo Chermeš.

Poté přišla na řadu úprava přístupové cesty. Giora, brigádní velitel oblasti a Otnielův kamarád z dob společného působení v elitní výsadkářské jednotce, později tvrdil, že výstavbu nové komunikace nezaznamenal. Cesta z Maale Chermeš II, klesající prudce do vádí a poté stoupající na vrchol pahorku, prý nebyla z hlavní silnice vidět. To však Giorovi nebránilo zavolat známému z ministerstva veřejné infrastruktury a zakrátko nechal odbor silniční správy umístit podél prašné cesty svodidla s ohledem na smrtelně nebezpečný charakter úseku, který šplhal strmě vzhůru nad hlubokým srázem.

Podle líčení brigádního velitele byl vývoj událostí následující: jedné zimní noci obdržel vysílačkou zprávu, že se na pozemku Asisova zemědělského družstva objevilo pět nových prefabrikovaných obytných buněk o ploše čtyřiadvaceti metrů čtverečních. Rozjel se tam obhlédnout situaci a na místě spatřil několik nákladních aut a karavanů. Podle vlastní výpovědi se mu však nepodařilo projet velitelským vozem až do cíle, protože mu cestu zahradili osadníci. Krátce nato se dostavil i předseda oblastní rady, došlo na slovní potyčky a vzápětí se sesypaly nadávky i na hlavu samotného brigádního velitele, který se spojil s civilní správou a dotázal se na další postup. Bylo mu řečeno, že obytné stavby nemají patřičné povolení, současně ale nebylo schváleno ani jejich odklizení. Vojáci proto jen naložili osadníky na armádní džípy, odvezli je pryč a v hlášení uvedli, že nelegální osada byla vyklizena. Druhý den ráno se osadníci vrátili a velitel brigády se věnoval naléhavějším záležitostem.
A tak byl pahorek obsazen a vyrostla na něm osada.