„Letošní vítězná fotografie zachycuje chlapce stojícího na ramenou davu na manifestaci Hizballáhu v Libanonu," citovali v úterý pořadatelé soutěže Czech Press Photo 2017 předsedu letošní poroty pro oblast fotografie, agenturního fotografa Petr Joska. "Šlo o jednu ze dvou fotografií vybraných z černobílé série. Přestože nemohl fotograf pořídit snímek klasickou profesionální technikou, ale mobilním telefonem, podařilo se mu docílit toho, že je snímek dostatečně vypovídající a působivý,“ uvedl Josek.
Už v tom prvním odstavci jsou přítomny skutečnosti, které nemají pouze technologický ráz, ačkoliv se primárně technologie týkají.
Fakticky nevíme, zda autor mohl vítězný snímek pořídit „klasickou profesionální technickou“. Respektive: porotce to ví a tímto nám to sděluje? Anebo jde pouze o neobratnou formulaci? Zda autor mohl, či nemohl používat tu či onu techniku, by porotce správně ani zajímat nemělo. Měly by mu být lhostejné okolnosti toho, co tvůrce jím posuzované fotografie technologicky v daném okamžiku mohl, či nemohl.
Hlavním a jediným předmětem porotcova zájmu má být výsledek – jaké je sdělení posuzovaného snímku. A je lhostejné, zda soutěžící fotil na klasický filmový materiál, digitální zrcadlovku či mobilní telefon.
Ano, protože podruhé v historii se příspěvky do Czech Press Phota přihlašovaly výlučně elektronicky, je možné ze zaslaných dat vyčíst, jakou technikou byl snímek pořízen. Pokud by například někdo skenoval políčko filmu, dal by se určit nanejvýš skener, nikoliv značka původní analogové kamery, ale kdo by tohle ještě dneska dělal?
Ovšem a především: použitá technika opravdu není podstatná.
Martin Bandžák: Hizballáh, oslavy vítězství nad Izraelem. Foto: Czech Press Photo.
Druhý zpochybnitelný aspekt vět Petra Joska je následující: Co je dnes „klasickou profesionální technikou“? Jsou jí výhradně full-framové, tedy kinofilmově plnoformátové digitální zrcadlovky? Vždyť existují kupříkladu takzvané profesionální kompaktní přístroje. Ty už tedy nejsou klasické?
Předseda poroty – sám aktivní fotograf – se tu dostal na formulačně tenký led, protože je zřejmě zvyklý pracovat se zmíněnými „full-framy“. Ale pojem „profesionální technika“ se u fotografie a filmu, respektive videa, rychle stává stále ošidnější a vágnější. Dnes i fotografové, kteří se považují za profesionály, někdy k záznamu využívají mobilních telefonů.
Při pozornosti, které firmy Apple, Samsung, Sony, HTC či Huawei věnují fotoaparátům ve svých špičkových modelech, je stále obtížnější a vlastně i zbytečnější vymezovat, co je a co není profesionální technika. To je jeden aspekt české fotografie roku 2017. Aspekt méně podstatný, ale ne nezajímavý.
Druhý aspekt se týká zpravodajských a estetických kvalit vítězné fotografie. „Na stadion, kde se odehrávaly oslavy Hizballáhu a kde jsem snímek pořídil, mě pozvali místní známí. Tisíce zfanatizovaných lidí, dav podpořený vysokou úrovní propagandy. A tak zde vznikla rovněž fotografie chlapce, který za podpory svých kamarádů se zlatým ‚boxerem‘ na ruce zpívá bojové chorály a všichni mávají vlajkami na počest jejich lídra Hassana Nasralláha,“ popsal okolnosti autor vítězného záběru Martin Bandžák.
Podívejme se na tu fotografii pozorně a opakovaně. Hoch demonstrující na ramenou svého o něco vzrostlejšího vrstevníka vypadá jako „mladej starej“. Má obličej lidí, kteří vinou politických, společenských nebo rodinných okolností ve výrazu tváře předčasně dospějí. Zvláštně se usmívá nebo s jakousi nadějí hledí kupředu. S boxerem nasazeným na pravé ruce.
Je to vstřícné zachycení té události, nebo její kritika? Jednoznačně to určit nelze. Fotografie coby médium a jako záznam skutečnosti umí být „pěkná děvka“. Kdo se do Bandžákovy fotky zadívá, zjistí, že si ji lze vykládat tak i onak, kontext z ní vyčíst nelze.
Každá fotografie je do nějaké míry „prodejná“, ale tahle jde v onom aspektu interpretační možnosti přes míru – tedy přes míru na to, aby se stala fotografií roku.
Letošní tuzemská fotografie roku není tak vyloženě a vyhroceně problematická jako vítězný snímek World Press Phota 2017 exponovaný Burhanem Ozbilicim – na jeho momentce s pistolí v ruce rázně gestikuluje atentátník, který v ankarské galerii právě zastřelil ruského ambasadora v Turecku Andreje Karlova, jehož tělo leží vedle stojícího vraha.
Česká fotografie roku je z etického hlediska problematická „měkčeji“, „pružněji“. A z estetického není Bandžákův „dostatečně vypovídající a působivý“ záběr ničím víc a ničím méně než slušnou zpravodajskou prací, na niž lze několikrát do týdne narazit v nabídkách obrazových agentur.
