Mathias Énard: Ulice zlodějů

Lidé jsou psi, lísají se k sobě v bídě, válejí se ve špíně, aniž by se z ní dokázali dostat, celý den si lížou srst a pohlaví, leží v prachu připraveni udělat cokoli pro kus ákoty nebo shnilou kost, jeden by se hned slitoval, a stejně jako oni i já jsem lidská bytost, tudíž zkažený odpad zotročený svými instinkty, pes, pes co kouše, když má strach a touží po pohlazení. Už rozumím svému dětství, životu štěněte v Tangeru; mladého toulavého čokla, kňučícího zbitého psa; chápu své pobláznění po samičkách, jež jsem považoval za lásku, a hlavně vidím, že mi chyběl pán, to proto se všichni touláme, hledáme ho ve tmě, očicháváme se mezi sebou, ztraceni a bez cíle. V Tangeru jsem chodil dvakrát denně pět kilometrů pěšky, abych se podíval na moře, přístav a Úžinu, teď taky hodně chodím pěšky, čtu, čím dál víc, příjemný způsob, jak zahnat nudu a smrt, jak oklamat mysl tím, že ji rozptýlíme, vzdálíme od té jediné pravdy, totiž: jsme zvířata v kleci a život trávíme v temnotě, hledáním rozkoše.

Do Tangeru jsem se nikdy nevrátil, nicméně jsem se setkal s lidmi, kteří se tam toužili dostat jako turisté, pronajmout si pěknou vilu s výhledem na moře, dát si čaj v Café Hafa, kouřit hašiš a šukat domorodce, většinou domorodce mužského pohlaví, ale ne výhradně, někteří doufají, že si užijí s princeznami z síce a jedné noci, přísahám, kolikrát mě někdo žádal, jestli bych mu nemohl zařídit krátký výlet do Tangeru, aby si dopřáli hašiš a domorodce, prostě relax, a kdyby věděli, že jediná zadnice, co jsem kdy viděl, než mi bylo osmnáct, patřila sestřenici Merjem, omdleli by nebo by mi nevěřili, tolik si spojují Tanger se smyslností, touhou, shovívavostí, jaké nám město nikdy nenabízelo, ale my je dopřávali turistům za mince z jejich bídných měšců. V naší čtvrti se žádný turista neukázal. Dům, v němž jsem vyrostl, nebyl ani okázalý, ani nuzný, stejně jako moje rodina, můj otec byl zbožný, jinak řečeno dobrý muž, úctyhodný člověk, netýral svou ženu ani děti – až na pár občasných kopanců do zadku, což nikdy nikomu neuškodilo. Znal jedinou, ale tu správnou knihu, Korán: tam nacházel všechno, co potřeboval vědět o tomto životě i co ho čeká v tom jiném, modlit se pětkrát denně, držet půst, dávat almužnu, jeho jediným snem byla pouť do Mekky, aby mu lidé říkali hádž, hádži Mohsene, jeho jediná ambice, bylo mu úplně jedno, že by mohl pracovat víc a změnit svůj krámek na supermarket, bylo mu jedno, že by mohl vydělat tisíce dirhamů, měl svou knihu, modlitbu, pouť a tečka; moje matka ho ctila, její poslušnost doplňovala zároveň i náruživost v domácích pracích; takhle jsem vyrostl, na súrách a mravních poučkách, v příbězích o Prorokovi a slavných dobách arabského národa, navštěvoval jsem úplně průměrnou školu, kde jsem se trochu naučil francouzsky a španělsky a každý den jsem chodil se svým přítelem Bassámem do přístavu, do dolní části medíny a na Grand Zoco, kde jsme pokukovali po turistech, a jakmile nám mezi nohama vyrostlo ochlupení, stalo se naší hlavní činností šmírování cizinek, hlavně v létě, když nosí kraťasy a krátké sukně. V létě nebylo nic moc co dělat, kromě sledování holek, chození na pláž a kouření jointů, když nám někdo přenechal kousek hašiše. Četl jsem desítky starých francouzských detektivek, kupoval si je za pár šupů v antikvariátu, bral jsem detektivky, protože tam byla často šukačka, blondýny, fára, whisky a prachy, všechny ty věci, co jsme neměli a o nichž jsme snili, uvězněni mezi modlitbami, Koránem a Bohem, který byl něco jako druhý otec, aspoň s těmi kopanci do zadku. Sedávali jsme nahoře na útesu naproti Úžině, obklopeni fénickými hroby, což byly spíš jenom díry ve skále plné pytlíků od brambůrků a plechovek od coca‐coly než antických nebožtíků, na uších jsme měli sluchátka od walkmana a celé hodiny jsme se dívali, jak pendlují trajekty mezi Tangerem a Tarifou. Hrozně jsme se nudili. Bassám snil o tom, že odjede, že zkusí štěstí na druhé straně, jak říkal; jeho otec pracoval na pobřeží jako číšník v restauraci pro zazobance. Já jsem na druhou stranu, na Španělsko, na Evropu, moc nemyslel, měl jsem rád to, co jsem četl v detektivkách, toť vše. Díky románům jsem se učil jazyk, dozvěděl se něco o cizích zemích; byl jsem hrdý, že je znám, že je mám sám pro sebe, nechtěl jsem, aby mi je přízemní Bassám pošpinil svými ambicemi. V té době mě lákala hlavně sestřenice Merjem, dcera mého strýce Ahmeda; žila sama s matkou ve stejném patře jako my, její otec a bratři pracovali v zemědělství v Almeríi. Nebyla moc hezká, ale měla velká prsa a kulaťoučký zadek; doma často nosila upnuté džíny nebo skoro průsvitné šaty, bože, bože, jak ta mě vzrušovala, přemýšlel jsem, jestli to dělá schválně, a v erotickém snění před usnutím jsem si představoval, jak ji svlékám, hladím, vkládám tvář mezi její obrovská prsa, ale nebyl jsem schopný udělat první krok. Byla to moje sestřenice, mohl jsem si ji vzít, ale ne ji osahávat, to ne. Proto jsem si o ní jen snil, probíral ji s Bassámem, když jsme trávili odpoledne pozorováním brázd lodí. Dneska se na mě usmála, dneska měla na sobě to a ono, myslím, že nosí červenou podprsenku atd. Bassám přikyvoval a říkal mi ta tě chce, to je jasný, jede po tobě, jinak by se takhle nepředváděla, jak nepředváděla, je normální, že nosí podprsenku, ne? To jo, ale proč zrovna červenou, kamaráde, chápeš? Červená vzrušuje, a takhle pořád dokola celé hodiny. Bassám měl hlavu hodného trouby, kulatou s malýma očima, každý den chodil se svým otcem do mešity. Trávil čas tím, že vymýšlel neuvěřitelné plány, jak by tajně emigroval převlečený za celníka nebo za policajta; snil o tom, že ukradne papíry nějakému turistovi a pak pěkně oblečený, s hezkým kufrem v klidu odjede lodí, jakoby nic – ptal jsem se ho, co ale budeš ve Španělsku dělat, když nebudeš mít prachy? Budu trochu makat, něco našetřím, a potom odjedu do Francie, odpovídal, do Francie, pak do Německa a odtud do Ameriky. Nevím, proč si představoval, že bude snadnější odjet do Ameriky z Německa. V Německu je hrozná zima, říkal jsem. A nemají tam rádi Araby. Kecy, namítal Bassám, Maročany tam mají rádi, můj bratranec je mechanik v Düsseldorfu a je tam hrozně šťastnej. Stačí se naučit německy, a hned tě prý hrozně uctívají. A je tam snazší dostat papíry než ve Francii. 

Sdíleli jsme své vzdušné zámky, Merjemina prsa a emigraci; takhle jsme hodiny meditovali, s pohledem upřeným na Úžinu, a pak jsme se vraceli pěšky domů, on šel na večerní modlitbu a já se snažil ještě jednou zahlédnout svou sestřenici. Bylo nám sedmnáct, ale v hlavě spíš dvanáct. Nebyli jsme moc mazaní.

O několik měsíců později jsem dostal svůj první výprask, lavinu ran, jakou jsem nikdy předtím nepoznal, byl jsem napolo omráčený, plakal jsem bolestí a ponížením, můj otec plakal taky, hanbou, a přeříkával zažehnávací formule, Bože, ochraňuj nás od neštěstí, Bože, pomoz nám, Bůh je jediný a všeobjímající, a fackoval mě a řezal opaskem, zatímco matka sténala v koutě, taky plakala, dívala se na mě, jako bych byl ztělesněním ďábla, a když se otec unavil a už mě nemohl mlátit, nastalo ticho, hrobové ticho, oba se na mě upřeně dívali. Byl jsem cizinec, cítil jsem, že mě ty pohledy mají vypudit, cítil jsem se ponížený a vystrašený, otcovy oči překypovaly nenávistí, vyběhl jsem ven. Práskl jsem za sebou dveřmi, na patře jsem přes dveře slyšel, jak Merjem pláče a křičí, byly slyšet rány a nadávky jako běhna, coura, seběhl jsem schody, venku jsem si všiml, že mi teče krev z nosu, že jsem jenom v košili, v kapse mám jen deset dirhamů a nevím kam jít. Naštěstí teprve začínalo léto, byl vlahý večer, vzduch slaný. Sedl jsem si na zem, opřel se o kmen eukalyptu, vzal hlavu do dlaní a bulil jako malý kluk až do setmění, až do svolávání k modlitbě. Vstal jsem, měl jsem strach; věděl jsem, že se nevrátím domů, že už se tam nevrátím, že to nejde. Co budu dělat? Vydal jsem se k místní mešitě, chtěl jsem u východu zastihnout Bassáma. Uviděl mě, vykulil oči, naznačil jsem mu, aby se zbavil táty a šel za mnou. Do prdele, víš, jak vypadáš? Co se ti stalo? Starej nás přistihl s Merjem nahý, řekl jsem, a už při vzpomínce na tu chvíli jsem musel zatnout zuby, oči se mi vzteky zalily slzami. Zaplavil mě stud, příšerný stud, že jsme byli přistiženi nazí, ten spalující stud mě ničí ještě teď – Bassám hvízdl, no, tak tos to teda pěkně schytal, uznal jsem, že schytal, aniž bych zacházel do podrobností. Co teď budeš dělat? Nevím. Ale domů se vrátit nemůžu. Kde budeš spát, zeptal se mě Bassám. Netuším. Máš peníze? Dvacet dirhamů a jednu libru, to je všechno. Dal mi pár mincí, které měl po kapsách. Musím už jít. Uvidíme se zítra? Jako obvykle? Přikývl jsem, on odešel. Trochu ztracený jsem se prošel po městě. Vydal jsem se po ulici Pasteur a pak sešel úzkými strmými uličkami k moři; svítila tam červená světla bordelů, před výlohami seděli podivní týpci. Po promenádě se klidně vodily páry, zavěšené do sebe, což mi připomnělo Merjem. Vrátil jsem se k přístavu a došel až k Tombeaux; sedl jsem si a pozoroval Úžinu, ve Španělsku svítila překrásná světla; představoval jsem si, jak tam lidé tančí na plážích, svobodu, ženy, auta; co budu dělat bez střechy nad hlavou, bez peněz? Žebrat? Pracovat? Musím se vrátit domů. Ta vyhlídka mě už předem ničila. To nejde. Lehl jsem si, díval se dlouho na hvězdy. Usnul jsem, dokud mě chladné svítání nedonutilo vstát, šel jsem se projít, abych se trochu zahřál.

Všechno mě bolelo, rány z výprasku, otlačeniny po noci strávené na skále. Kdybych to věděl, vrátil bych se poslušně domů, poprosil otce o odpuštění. Kdybych nebyl tak pyšný a udělal to, byl bych se vyhnul dalšímu ponížení a ranám, možná bych se také stal obchodníkem s koloniálním zbožím, možná bych si vzal Merjem, možná bych v tuto chvíli večeřel v Tangeru v krásné restauraci u moře nebo dal výprask svým dětem, celé smečce řvoucích a hladových štěňat.