Monika Zgustová: Revolver v kabelce

I

Žluťásek
Vladimir
Montreux, 1977

Díval se z okna na jezero postříbřené nesmělým jarním sluncem a myslel na román, který právě psal: Originál Laury. Přemýšlel o tom, že poté co postavám svých románů propůjčil nějakou milovanou drobnost ze svého života, pokaždé ihned hynula v umělém světě, do něhož ji tak nenadále umístil. Přestože setrvávala v jeho mysli, její hřejivost, její půvab postupně vyprchaly a zanedlouho se ztotožnila s románem důvěrněji než s ním.

Pohlédl se na syna, který právě vešel do pokoje a rozhodl se, že to co má v paměti nejcenněšího už do románů vkládat nebude, ale schová si to pro sebe. Nechtěl by, aby se domy v jeho paměti rozpadly stejně nehlučně jako v němých filmech těch dávných časů, když byl chlapec a mladík. Bude čelit tomu, aby jeho dílo nevykradlo to nejlepší, co v sobě uchovává.

Jeho třiačtyřicetiletý syn Dmitrij stál v pokoji v tmavém večerním obleku, na bílé košili mu svítila tenká pastelově zelená kravata; člověk si při pohledu na něj představil jarní topol. Bylo půl šesté večer a na to, že byl březen, proudil do malého apartmá hotelu Montreux Palace otevřeným oknem velmi teplý vzduch.

"Vypadáš jako švihák," pochválila syna Véra.

A opravdu, Dmitrij, operní pěvec milánské La Scala, byl aristokratický po otci, po matce zdědil průzračné oči a klasické středozemní, židovské rysy.

"Kam máš namířeno, Míťo?" zeptal se Nabokov. "Na odpolední procházce jsi se o ničem nezmínil."

Dmitrij rodičům vysvětlil, že dnes večer se v ženevském Grand Théâtre koná slavnostní gala při příležitosti premiéry Lazebníka sevilského, kde zpívá jeden jeho kolega. Nechal mu u pokladny pozvánku.

"Budeš po opeře večeřet u nás?" chtěla vědět Véra.

Nají se s přáteli pěvci, řekl a už chvátal ke dveřím. Tam chvíli šátral v zásuvce: hledal klíče od svého modrého závodního Ferrari z konce loňského roku, 1976. Véra se pokaždé zachvěla, když měl Dmitrij řídit své auto. Ale nedala na sobě nic znát; dobře věděla, že syn tu oblibu pro rychlá auta převzal od ní. Místo toho řekla jen:

"A co kabát, Míťo? Musíš si vzít zimník, je teprve březen, bude to profukovat z hor i od jezera."

Ale Dmitrij si přál, aby už bylo opravdu jaro a zdálo se mu, že když půjde bez kabátu, určitě tím přivolá ještě teplejší počasí. A vyšel do noci jen v elegantním obleku.

Druhý den jim jako každé ráno číšník naservíroval snídani na stole v jednom z jejich pokojíků v nejvyšším patře hotelu, kde už patnáct let bydleli; používali ho jako jídelnu, pracovnu i obývací pokoj. Dmitrij smrkal, pokašlával a bolelo ho v krku. Véra měla sto chutí vmést mu do tváře to mateřské "Tak vidíš, to máš z toho, že jsi mě neposlechl," ale nahlas to nevyřkla. Jen se zeptala, jestli bylo večer chladno. Dmitrij upíjel čaj a prohodil, že když vyšel z opery a zamířil s přáteli a kolegy do restaurace, změnilo se počasí a z Alp foukal ledový vítr.

"Asi jsem se trochu nastydnul. Po snídani si lehnu."

Vyvinula se z toho chřipka. Dmitrij přikázal otci, kterému už táhlo na osmdesátku, aby se ani nepřibližoval k jeho pokoji. Ale matce, téměř stejně staré jako otec, to zakázat nemohl; ošetřovala ho celý den. Nazítří dostala i ona silnou chřipku. Změnilo se počasí, po krátké předtuše jara se vrátil zimní vítr.

Jako každé ráno se Nabokov po nevalném spánku vzbudil v sedm hodin; spal denně od jedenácti do dvou s jedním práškem; když přestal působit, vzal si druhý a spal od čtyř do sedmi; mezitím si četl. Ráno si ještě poležel v posteli a plánoval, co bude psát a kam se vydá přes den. V osm se oholil, posnídal, popovídal si s Vérou; potom se vykoupal ve vaně. Nasnídaný pak usedal k psaní. Když do pokoje vtrhly pokojské s luxem, vycházel s Vérou na procházky při jezeře. V jednu hodinu jim madame Furrier z Montreux, která vypadala jako smějící se liška, servírovala oběd; připravovala ho v jednom z jejich pokojů, kde si zařídili kuchyňku. Před druhou hodinou Nabokov opět usedal k psaní. V půl šesté končil, pak se procházel a chodil si pro noviny; měl pocit, že ve Švýcarsku zapomíná angličtinu a proto četl anglicky psaný tisk, především americký: New York Times, New York Review of Books, Times Literary Supplement, Newsweek, Time. Do Švýcarska se Nabokovovi přestěhovali ze Spojených států po obrovském komerčním úspěchu Lolity; zajistila jim bezstarostný život v určitém luxusu. Noviny si Vladimir denně kupoval u tří různých kiosků, aby všem dal vydělat; s prodavači vždy prohodil nějaký žert, stejně jako s personálem hotelu.

Novináři, kteří často přijížděli nezváni do Montreux Palace pro rozhovor, si stěžovali, že náfuka Nabokov je odmítá přijmout. Příslušníci hotelového personálu však spisovatele zbožňovali a vehementně se ho zastávali. Novináři to nechápali: na ně působil jako uzavřený, chladný, nesympatický muž. Dmitrij, když byl zrovna u rodičů na návštěvě, novinářům vysvětloval, že jeho otec se zdánlivou povýšeností a chladem brání stálým tlakům, fotografům, nenadálým novinářům; otcův smysl pro přesnost mu nedovolí hovořit na nějaké téma jen přibližně; potřebuje si vše promyslet, aby mohl odpovědět co nejpřesněji, proto dává rozhovory jen písemně.

Véra vstala z postele, aby s Vladimirem poobědvala. Svou ozdobu, husté bílé vlasy, si přihladila za uši, aby jí při jídle nepadaly do obličeje. Po obědě si sedla do křesla v manželově pokoji, který byl i jeho pracovnou. Vstal, aby ji políbil.

"To ne, Voloďo, nakazíš se ode mne!" odehnala ho.

Usedl tedy těžce znovu k psacímu stolu a dělal, že píše, nemohl se však soustředit. Myslel na Véru a na sebe, bylo jim něco málo přes dvacet...