Recenze: Bohumila Hrabala v opeře Miloše Orsona Štědroně provází sbor holubů a několik žen

Na scéně stojí spisovatel Bohumil Hrabal a sleduje svou matku, která si zkouší divadelní paruku s extrémně dlouhými vlasy. Na román Postřižiny si v této chvíli asi vzpomněl každý, kdo spatřil inscenaci opery Don Hrabal. Premiéru měla včera na Nové scéně Národního divadla.

Skladatel a libretista Miloš Orson Štědroň ani režisérka Linda Keprtová na ikonické momenty z Hrabalovy tvorby nezapomínali. Zároveň je ale nepoužívali jako prázdná lákadla na připoutání pozornosti. Po zhlédnutí opery Don Hrabal sotva někdo dostane chuť zjišťovat, na který pivovarský komín Hrabalova matka lezla. O to víc ho ale opera přivede alespoň k náznaku pochopení, jaký byl ve skutečnosti její syn.

Miloš Orson Štědroň se ve své opeře Don Hrabal nedívá na autora skrze jeho dílo. Nesnaží se vmáčknout živého člověka do autobiografických rysů jeho vlastní tvorby. Dívá se místo toho přímo na Hrabalův život, ze kterého se literatura sice nikdy nevytrácí, ale kupodivu není jeho podstatou.

Cyklus vzájemně provázaných poetických obrazů ze života Bohumila Hrabala nedělá z mimořádného českého spisovatele hrdinu čelícího nepřízni osudu. Hrabal ve Štědroňově opeře není oslavovaný titán, který si jde cílevědomě za svou vizí – naštěstí.

Stejně tak ale není zábavnou figurkou trousící pivní moudra a aforismy. A rozhodně nepřistupuje na laskavé smíření se vším životním balastem a špínou, které ho obklopují. Je poetický, citlivý, ale nikoliv rozbředlý – a to je mnohonásobné štěstí.

Dona Hrabala provází celou operou sbor holubů a několik žen. Klíčové postavení má mezi nimi jeho matka zahleděná do iluzivního světa divadelních rolí. Vůbec nevnímá, když jí syn sděluje, z kolika předmětů na gymnáziu propadá. Stále hraje divadlo, cituje Lucernu, Maryšu i Pohádku máje a informace o pětkách z francouzštiny, deskriptivy, a dokonce také z češtiny k ní vůbec nedoléhají, i když je na ni Hrabal skoro křičí.

Teprve poznámka o tom, že maturitu nutně nepotřebuje, ji vrátí do reality. Najednou je při smyslech, zařídí synovi doučování a zakáže mu holky i cigarety.

Díky scéně s matkou není pochopitelnější jen Hrabalův vztah k ženám, ale ke světu vůbec. Ani v dalších scénách se spisovatel není schopen dobrat ani prokřičet k porozumění skrze informace, okolí obsah jeho sdělení buď vůbec nevnímá, nebo spíš s věčným nepochopením reaguje především na vnější formu.

Hrabal hned po svatbě musí čelit opakovanému předčítání blahopřejných telegramů. Opět se vrátí matka, která mu připomíná jeho věčnou nešikovnost a outsiderství. Sleduje ho StB a zaznamenává každý jeho bezvýznamný pohyb. Jeho dílo se označuje jako perverzní, ale přicházejí také obvinění z konformismu a symbolické pálení jeho knih na Kampě, když neustávajícímu nátlaku ze všech stran podlehne. A nakonec pozná peklo, když jeho manželka přijde do důchodu a nutí ho snídat koláče místo kafe a několika cigaret.

Objeví se ale také rytmické ťukání ševcovských kladívek, které evokuje strýce Pepina, starý kočárek s knihami ze sběrných surovin, jeho múza se zjeví v podobě cikánské holky. Opera přes konkrétní fakta ale nikdy nejde k dokumentární popisnosti. Jednotlivé scény neukazují především to, jak Bohumil Hrabal žil, ale jak se ve svém životě cítil.

Režisérka Linda Keprtová sáhla k divadelnímu ztvárnění, které podpořilo vypravěčský charakter opery, ale zároveň šlo k hlubšímu sdělení.

Scéna Martina Černého jen naznačovala dvě stěny místnosti, k nim přidala dvě křesla a pár dalších rekvizit. Civilní kostýmy Tomáše Kypty procházely časem Hrabalova života ve srozumitelných náznacích. Všechno ale směřovalo k samotné herecké akci a komunikaci postav.

Recenze: Bohumila Hrabala v opeře Miloše Orsona Štědroně provází sbor holubů a několik žen

Dalších 14
fotografií

Když sbor holoubků hned na začátku nakreslil na stěnu pokoje okno, bylo jasné, kam inscenace povede. Bohumil Hrabal si také v úplném závěru sám domaloval okno tak, aby bylo otevřené a hudba skončila jasným zvukovým zobrazením pádu. Žádné překvapení se tedy nekonalo, ale opera není od toho, aby vyprávěla historky s překvapivými pointami.

Život hlavního hrdiny nebyl zajímavý tím, jak začal nebo skončil, ale připoutával pozornost vším, co se stalo mezi tím.

Hudba Miloše Orsona Štědroně má místy takřka hitový potenciál, ale není povrchní. Sahá k disonancím a současným hudebním prostředkům, ale není nesrozumitelná. Ozve se v ní rock’n’roll, disonance smyčců, swing, z recitativů a minimalisticky opakovaných frází se občas vynoří malá árie. Operu ale drží pohromadě autorská dovednost a soudnost – je pestrá, ale není kabaretně roztříštěná.

Sjednocujícím elementem premiérového provedení byl barytonista Roman Janál, který v roli Bohumila Hrabala předvedl to nejlepší, co v něm je. Postavu citlivého muže plného vnitřních rozporů mu Štědroň napsal na tělo a pěvec jí dal fantasticky přesvědčivý hlas i jevištní podobu.

Lenka Šmídová jako Hrabalova matka a Jana Sýkorová coby jeho žena Pipsi byly výrazné doplňující i formující elementy hlavní postavy. Poněkud nenápadně proti nim působila Yukiko Kinjo jako Hrabalova múza, která v sobě spojovala několik ženských postav najednou.

Pěvci zpívali přes mikroporty. Ozvučení by mohlo být nejen dynamicky vyrovnanější hned od začátku, ale hlasy by z reproduktorů také měly přirozeněji znít.

Dirigent Jan Chalupecký nastudoval operu přesně a seriózně, bez velké snahy více podchytit její stylovou pestrost. V jeho vedení ale bylo hodně energie a výsledkem byl konzistentní a poutavý hudební proud, z nějž se nic neztrácelo ani v nepřívětivé akustice Nové scény.