Jurgis Kunčinas: Tula

Tak jako jaro zvolna přichází ,
ani já nikam nespěchal .
Tebe mi z nebe seslal Bůh,
ale mě tobě neposlal .

Jonas Aistis

Mluv se mnou, Tūlo, šeptej mi něco, když v posledních paprscích dne ještě ruději zazáří vysoké, cihlově červené zdi bernardinského kláštera, když se pod všemi svými mosty jak bublající láva valí Vilňa, a nejdivočeji tady u Bernardinů, když nečetní kolemjdoucí zahlédnou těžký dešťový mrak a přidají do kroku, vylekaně se ohlížejí a spěchají do svých městských nor, protože mrak už je docela nízko – visí nad Bekešasovým a Panonietisovým vrchem, nad temně rudým skalnatým srázem . Mluv a řekni, co nám bude připomínat naši lásku, nakažlivou jak infekce, lásku, která nebyla vykřičená na dvorcích vprostřed zimy a zůstala nepošpiněná městským bahnem, tak pozdní a nepotřebná – zbytečná dokonce i pro tu ulici čekající na liják, pro shluk starých stromů na břehu, pro západ slunce ozařující bernardinský klášter i pro ten blížící se mrak, který se právě zastavil nad šedavou věžičkou na Bekešasově vrchu . Co, no řekni, co ?

Pověz, řekni, Tūlo, protože jen ty jediná už můžeš odpovědět na otázky, které tu visí jak onen mrak – jen ty, protože příroda ve městě je vždycky trochu nepravdivá – příliš slavnostní nebo co ? – a němá . Ještě to není dekorace ani atrapa ani rekvizita, ale už to není příroda . Tak je to . Podívej, Tūlo, jdu k tvému chudičkému příbytku, přecházím Vilňu po nekrytém mostě, pod kterým bez ustání vře temně zelená voda s pěnou jen o něco světlejší, blížím se k tvým oknům, k tvým očím, v kterých se odráží jen nízké nebe a věže Bernardinů, pronikám do tvé tkáně, do tvých průsvitných kostí, k tvým prvotním nervům, které se dotekem rozechvějí a rozezvučí : šuměním větru, klokotáním vody, šelestem trávy, a když na ně uhodíš silněji, napnou se a zvuky zesílí – slyším pištění náhle vyplašeného zvířátka, naléhavé volání nočního ptáka, slyším třepot křídel nad hlavou a vidím oči – tajemné oči ptáka soumraku v tvé tváři bílé jak plátno . Tvé oči vidím, Tūlo, oči ptáka a oči oblaku . Přicházím ve světle měsíce a vrhám těžký stín na uplynulý den, na den budoucí i na naši budoucí společnou noc, na tohle město, které nás vtáhlo do svého temného lůna a zase nás vyvrhlo společně s jílem, hlínou, s úlomky dřeva a nádob a se starými mincemi, které nemají v tomto ani na onom světě žádnou cenu – a žili jsme v některém z nich vůbec někdy ? Zlomený, křivý stín vrhám i na oba kopce – na Bekešase a jeho pobočníka Vaduše z Panonie, nad nimiž stále visí ten hrozivý, prachem bouře nabobtnalý mrak …

Tvůj příbytek, Tūlo, je ověšený obrázky z blešího trhu, na kterých plesniví chleba a pasou se poklidná stáda dobytka, je zarovnán krabicemi a knihami, deskami s reprodukcemi, všelijakými zápisky, oblečením, bednami vzpomínek a hlasů . Je to byt, kde často pokašlavá vodovodní potrubí a na obrazech se ve starých sklenicích vrství hnědé krystaly zaschlého vína . Blížím se k tvým pootevřeným suchým rtům, za nimiž se černá ústní dutina – tam, právě tam se ukrývají tvoje pomalu, skoro ve slabikách pronášená slova, všechna důležitá jen pro mě, mluv, Tūlo, vždyť vycházejí z tvého nejhlubšího nitra, ze všech míst tvého plochého, trpělivého, ztuhlého, utrpením, nemocemi a netečností vyčerpaného těla .

Mluv se mnou, Tūlo, vyprávěj, šeptej a vzpomínej, když jdu s půlnocí, provázen důvěřivým štěkotem psů ze starého města, když přecházím přízračnou magistrálu na Holandské a vlhké dvorky v ulici Filaretů a jako duch se vynořuji na Polocké, přímo u bernardinského hřbitova – celý tenhle neútulný malý svět je svázán jen s tebou, Tūlo, a s bernardinskými mnichy, i když ti už tady dávno nejsou … a kdo říká, že nejsou ? Svými chodidly jako bych do rozbředlého sněhu rýsoval topografickou mapu této čtvrti, kolem psího trhu, lékárny, rybárny a krámku s obuví scházím k tobě, sestupuji a vynořuji se na zledovatělém břehu Vilni . Celé staré město je ozářené měsícem a skutečně se podobá starému plánu, pečlivě nakreslenému a kolorovanému nějakou vyšší bytostí . A jsem tady, už jsem tu . Nad Bekešasovým vrchem pořád visí ten velký mrak, musí už být ztuhlý jak podešev, ztvrdlý jako šedá betonová deska – už ho netvoří jen průzračné kapky deště, ale stává se ztělesněným zvěstovatelem neštěstí . A já jdu za tebou, nedbám na chlad ani beznaděj, na pozdní hodinu ani na slepce v tmavých brýlích, který se opírá o zábradlí na mostě . Nerozhlížím se po žádných mostech a vstupuji do zpěněné, běsnící vody, kloužu po ohlazených kamenech a škrábu se na tvůj břeh, Tūlo, a zdá se mi, jako by se mi nad hlavou zamodral obrovský keř šeříku, trhám a držím v obou rukou kytici šeříkových květů, nadýchanou jak bělostný oblak, kadeřavou, omamně vonící, tryskající stříbrnými proudy, přetékající životem . Potácím se únavou, když vstupuji do bílých dvoukřídlých dveří, nad kterými visí modrá poštovní schránka proděravělá kulkami . Už jsem jen pár kroků od tebe, Tūlo, od tvého chraplavého hlasu, od vláken tvého těla, od tvých nejskrytějších tajemství .

Šeptej, sotva slyšitelně dýchej, když s oběma obrovskými kyticemi šeříku vlétám pootevřenou okenicí a zaplouvám pod klenbu – neslyšný netopýr – bez zvuku, bez šelestu, všechna slova lásky i zoufalství pevně uzavřená v drobné lebce létajícího nočního zvířátka, opatrný, abych nevyplašil další přízraky, jež tu číhají, aby uchvátily tvou duši, tělo, mysl, tvé nejtajnější myšlenky, tvou důstojnost, slzy, tvoje malá ňadra, chvějící se jako říční vlnka, tebe celou, Tūlo . Vlétnu dovnitř, drápky se zavěsím na zkosený strop v tvém pokoji a poslouchám, jak oddychuješ, jak taje jinovatka v tvých plicních sklípcích, jak krev v tvém dřímajícím těle obíhá další kolo, jak ty sama, aniž bys o tom věděla, mluvíš s plesnivým chlebem z obrazu, s krabicemi plnými vzpomínek, v měsíčním svitu vidím tvé dlouhé kosti, pánev, perleťovou lebku pod krátkými vlasy, vidím, jak jakýsi malý, jasně svítící brouček běží po tvém břiše, zalézá do důlku pupku a už není schopen se odtud vyškrábat – tak je malý …

Mé citlivé, městskými pachy podrážděné nozdry se chvějí, ale já už nemám jiné východisko, nemám záložní city ani náhradní díly k svému nedokonalému netopýřímu tělu . Snad proto je má láska tak krátká, opojná a jednostranná – už nemám co ztratit, ani co získat . A tak s kyticemi šeříku bdím na stropě nad tvou úzkou postelí, vidím, jak v neklidném spánku pohodíš rukou a odkryješ chvějící se oblast srdce, a vtom, zcela nečekaně, ti modravá ratolest šeříku se dvěma zelenými listy padá na prsa – mávám kožnatými křidélky a květy šeříku se sypou jako déšť – v celých trsech, v chomáčích a ratolestech : fialové, zelené, sražené do chuchvalců květů, něžné šeříky, víš, takové, co rozkvétají a odkvétají na zplanělých zahrádkách za městem, u lesa, na rozpadlých základech někdejších stavení …

Květy šeříku padají, krouživě se snášejí chladným vzduchem, pokrývají tvé vlasy, padají na tvé nevyplakané slzy, zachycují se ti v pootevřených ústech, jejich spleť ovíjí tvou štíhlou šíji, tmavě se rýsují na tvém břiše, zasypávají postel, podlahu, krabice se zaprášenými deskami a vzpomínkami, přistávají ve džbánu s vodou připravenou na noc, a další chomáče, trsy a květy, které nenašly místo, kam sednout, dál krouží a pak se rozpadají na maličké hvězdičky, tak podobné fantastickým živočichům z mořských hlubin . Nořím se do tmy a bolestivě narážím do okna – to by se skutečnému netopýrovi nikdy nemohlo stát ! Křivě se usměju a z drobné myší tlamičky se řine černá krev. Nikdo nevidí, kam stéká … Kam ? Krev teče na tvou postel, bezděčně prosakuje prostěradlem a už kape na černé cihly zvonivky pod tvým věčným ložem, Tūlo, Tūlo …

Ležím naznak na šedém parapetu a ještě zahlédnu, jak se mrak, který zahalil Bekešasův vrch, dal najednou do pohybu a nevídanou rychlostí se žene přímo nad dům s apsidou na břehu Vilni, přímo na nás, na tebe, Tūlo, a na mě …

* * *

Dost mě provokují řeči a všelijaké spisky o lásce k Vilniusu, ty přísahy, že se musíme vrátit do tohoto věčného města třeba z konce světa – nevěřím ani chytrým a logický popisům, ani upřímným povzdechům, a samozřejmě neoprávněně – copak je na mně, abych rozhodoval o lidských citech, které se týkají zdí, krajiny, topografie, tamtoho údolí a onoho záhybu ulice? Ale na kom to tedy je, když ne na mně? I já můžu mít svůj názor, i když bych za něj nedal ani troník – a tos za tři groše mohl svého času ve Vilniusu vypít čtvrt litru pálenky! Musím to upřesnit: nevěřím, když to tvrdí mí vrstevníci – pokaždé mám nemilé podezření, že svou lásku k Vilniusu touží co nejdráž prodat, dostat výměnou za ni něco hmatatelného a výhodného, nebudu vyjmenovávat co. Zato povzdechům starých lidí, kteří nepotřebují nic, ba i jejich přísahám – i když ani ty nejsou většinou pravdivé – věřit chci. Je jen málo lidí, kteří by už nic nepotřebovali, vždyť i místo na hřbitově se vybírá podle zvučnosti vašeho jména nebo podle důraznosti hlasu… Ne, ono všichni ti, co to prohlašují, mají svým způsobem město rádi, bojí se strašných zločinů, prskají nad nepořádkem, rozčilují se kvůli životní úrovni a skutečně by nechtěli žít ani zemřít nikde jinde než zde. Ale jestli ho milují? Nechci nikoho odsuzovat ani urážet. Člověk je na světě příliš krátce, než aby si stihl uvědomit svou skutečnou nicotnost, a za vzhled se přestává stydět, teprve když znova zdětinští…

Moje trumfy jsou taky dost ubohé – nevím, jestli mohu milovat město, ve kterém jsem zakusil tolik opovržení, bídy a neštěstí. Zato jsem ho poznal tak, jak mi bylo souzeno.

Jako třeba ten klášter v Mlýnské ulici mezi třemi mosty. Mezi pravoslavným chrámem a zástupem kostelů. Ten na druhé straně Vilni, už v Užupisu, jakoby v jiném, skoro nezávislém státě – říčka není jen přirozenou přírodní hranicí, ale i hranicí sfér vlivu. Jsou tu pavlače, dveře, za kterými žila má matka, když za ní chodil můj budoucí otec. Tady poletovali bratranci Američané a Domicela pilovala německou gramatiku. Snad bych tu už ani nechtěl žít. Tūlin dům s apsidou se mi zdál mnohem prostornější. Ale tohle místo mě přitahovalo i v dobách, kdy jsem ještě pranic nevěděl o válečných letech ani o Vzorné škole. Přesněji: sem tam jsem něco zaslechl, ale netušil jsem, kde kdo bydlel. Teď už aspoň vím, proč se sem bezděčně zatoulám, když sejdu z nějaké městské trasy, a předstírám, že se jdu jen tak projít kolem řeky, nebo si jako záminku vymyslím návštěvu grafika s přerostlými kotletami. Tūla – ta za to může. Byla tady, tady jsem slýchával její chraplavý hlas, prchavý smích, tady nad Bekešasovým vrchem a nad mou hlavou v klenuté místnosti zářila její malá hlavička vážky.

Ale i kdyby toho všeho nebylo, pravděpodobně bych stejně našel záminku, abych sem mohl chodit… Nejen proto, že tu žila matka, teta, strýček truhlář, jejich děti… Ne, nenavštěvuji hroby, tato čtvrť si dobře pamatuje ještě živé, činorodé a svéprávné lidi – pamatuje Herberta a Valentina, Aurelitu s malou Evou, dokonce Helenu Brzostowskou a Plukovníka z křivolaké Bílé uličky, vysloužilého generála, pitomého jak necky, i jeho příjemnou „družku“ Plukovníkovou. Zírám na prázdný psí trh, u jehož vchodu stával otrhaný muž se zarudlýma očima a prašivým psiskem – jistě by ho neváhal vyměnit za pár půllitrů pořádného piva, dívám se na trojúhelníkový parčík s mělkým podzemním záchodkem a vybavuji si ty lidi, nakřáplý Tūlin smích, ale taky – ještě z dřívějších dob – kyprou zdravotní sestru Ofélii, která na onkologické ošetřovně srdnatě doprovázela nevyléčitelně nemocné… A nejen to. Vzpomínám na teplé podzimní odpoledne, kdy jsem kousek od tenkrát už zavřeného kina Vasara potkal nebožtíka Vendelina Janavičiuse – učitele zvláštní školy v koženkovém kabátu a s nosem jako brambora. Přes všechny ty mosty mě zavedl podél řeky až tam, kde kdysi bývaly parcely čtvrti Paplauja a předměstí, vytrvale mi vnucoval jednu kolemjdoucí, takovou pomačkanou švadlenu z běloruské Vilejky, těšil mě, vyprávěl o problémech s výchovou – musíš je mlátit, mlátit, mlátit! – opakoval banální latinské věty – Panem et circenses! Quod licet Iovi, non licet bovi! nebo Medice, cura te ipsum! – to mohl vztáhnout i na sebe. Bez přestání mluvil a neustále do mě lil červený gruzínský Agdam. Ale ani jsem se tolik neopil, spíš mě unavilo to jeho žvanění – obsah byl stejný jako před dvaceti lety na kolejích plných štěnic, kde Vendelin přímo z postele za pivo překládal bažantům úryvky z Caesarova De bello Gallico. Ze břehu od Užupisu na nás zamávala jakási dáma – při pohledu do vysoké stráně poseté křovisky a rozpadlými kůlnami zakrývala její prsa půlku obzoru. Tak jak jsem byl, v botách, ani jsem si nevyhrnul nohavice, jen jsem nad hlavu zvedl poslední lahev vína, jsem se přebrodil na druhý břeh, do opilého Užupisu. Prsatice na mě mávala, zvala mě k sobě – klepal jsem se jak ratlík a začal se drápat nahoru. Bylo mi stydno. Ještě dnes na to nerad vzpomínám, jen vím, že bouřlivý smích Vendelina Janavičiuse náhle utichl: na stráni mě přivítali tři chlapi, kdo ví, odkud se vynořili. Ne, ze začátku se nic nedělo, privet, privet. Vypili jsme víno a oni řekli, že za mé hodinky by v mžiku – migom! – přinesli pár lahví vodky. Hodinky byly laciné a stály za houby. Opravdu přinesli vodku, vypili jsme ji, i prsatice pila. Ze srandy (a byla to vůbec legrace?) jsem oběma rukama to její houpající se poprsí chytil a oni se pak na mě vrhli, zkopali a ztřískali mě tak, jak ani Vendelin nebyl schopen ztřískat své zvláštňáky… Tři dny a noci jsem se převaloval v přízemním bytě u Herberta Šteinase a ten si ze mě ještě utahoval. Ale možná měl pravdu: Vždyť tě zmlátili jen z nudy, jen z ubohého vzteku, že nebylo nic, co by si na tobě ještě vzali! Ty hodinky jsi jim dal přece sám, ne? Sám!

* * *

Zalétl jsem dovnitř – byl podzim, sychravo, ale ještě světlo… Neměl jsem se za co zachytit netopýřími drápky – všechno tu bylo tak prázdné, rovné, oblé, nahé a neživé. Tady, ve tvém bývalém pokojíku, Tūlo, vedle Petrylovy kuchyně – jeho někdejší výkrmny a běsnírny, svatyně, v níž vzýval Bakcha a Lucifera – vedle přileb, které tu nechali zedníci spolu s rozbitými lahvemi a horami odpadků. Poletoval jsem horečně v tom téměř vzduchoprázdném prostoru, až jsem se probil špehýrkou v okně ven a unaveně si sedl do hustého šípkového keře. Dole se rozevírala propast, aspoň mně to tak připadalo – široká, obdélníková, hluboká díra, kdo ji vykopal a proč? Dokud ještě svítilo ospalé podzimní slunce, viděl jsem na jejím dně stružku s nepatrným spádem, strouhu vyloženou valounky, a o kousek dál mohutnější kameny a tlusté dubové kmeny s vydlabaným vnitřkem… Aha, staré městské vodovodní potrubí, pomyslel jsem si, ale už dávno zarostlé, ucpané vodním kalem. Tūla už se o tom nikdy nedoví, za ní tu byla džungle lopuchů a loučka, na které něco nalévala ze džbánu svým hostům. Co tu bylo ještě? Spousty krys a myší, hejna much, muchničky, zelené masařky, modré hovnomilky, provizorní – na věky provizorní! – kůlničky, vlnité plechy přímo před očima rozežírané rzí, garáže stlučené z prken a to nazelenalé měsíční světlo nad našimi vždy jen nakrátko ukojenými těly – copak to tenkrát opravdu všechno vypadalo takhle? Snad…

Rozešli jsme se spolu, Tūlo, a jen proto, když se mi zachce, naučil jsem se proměňovat v létající myš – žít s ptačím srdcem a zvířecími zuby. To já jsem sedal na tvou hruď, když jsi spala bezesným spánkem a ráno po probuzení jsi neměla co zapsat do tlustého sešitu na sny, tím svým často podtrhávaným hranatým dívčím písmem se zvláštní smyčkou „y“ – nevím proč mi připomínalo trpaslíka se spuštěnými kalhotami na dveřích Petrylova smradlavého záchodu. Dlouhé hodiny jsem poletoval nad odkrytými pozůstatky zarostlého vodovodního potrubí, nad cihlovou stavbou městské vodárny č. 1 na druhém břehu říčky – dodnes zásobuje staré město podzemní vodou. Když mě zahlédl hlídač vodárny v modré bundě a zelené čepici – na štítku hvězdu se dvěma zkříženými puškami, v železných zubech stále v pohotovosti připravenou píšťalku s ostrým zvukem – neudržel se a pískal jako malý spratek, nebo aspoň zatleskal šlachovitýma rukama – je jen málo lidí, kterým se my, netopýři, líbíme…

Sedl jsem pak na věž Bernardinů, v jejichž štítu je architektonicky zakódován symbol Gediminových sloupů, a odtud jsem hleděl do tvých někdejších oken, Tūlo. Stejně jako tehdy, když jsi tam bydlela už beze mě, a troufám si hádat, že bez částečky sebe samé. Jak jsem se tenkrát těšíval, až přijdeš domů! Většinou ses ukázala těsně před setměním a hned jsi šla spát. A pak jsem k tobě přiletěl, zavěsil jsem se hlavou dolů pod zaklenutý strop – tenkrát býval očouzený, posetý tmavými mastnými hrudkami, ověšený sazemi, pavučinami a uschlými mouchami… cítil jsem sotva znatelný pach vosku, pasty, vlhkosti a ne zrovna čerstvých potravin – vždyť taky kuchyně byla vedle.

Už jsem se na tebe jen díval, Tūlo, nepromluvili jsme spolu od té doby, co jsem se sem naposled připlazil z tmavé uličky Filaretů, která se, snad proto, že jí chybí sousedství ulice Filomatů, táhne a klikatí od temného Belmontského lesíka skoro až k cihlové budově veřejné bezpečnosti u Domu nebožtíků… O Domě nebožtíků jsem ti taky nestihl vyprávět. Byl kousek od ulice Mary Margot čili Maryty Margity, tam, kde se stýká Bílá ulička s linií Polocké… Poslyš, Tūlo, když ses ocitla v království mrtvých, necítilas aspoň ze začátku morbidní zvědavost živých na smrt, tu chorobnou zvědavost, podobnou tomu, když člověk ucítí odporný zápach, ale místo aby běžel pryč a ucpával si nos, naopak strká ten nos tak blízko, jak jen se odváží, čenichá, odvrací se, přikrčuje, žádostivě ten pach nasává, jde po něm jako pes, až nakonec sám zemře? Není to tak, moje milá? Poprvé tě nazývám „milá“, teď, když už nejsi naživu. Dokud jsi žila, říkal jsem ti jen Tūlo, a THULLA jsem napsal zelenými písmeny na zeď Bernardinů, ještě před tím, než ji rozryli sondami… jak je to dávno!

* * *

Oklepal jsem se jako pes, hodil na sebe své kostkované sako a vyběhl ven – no tak do ní půjdu. Stejně už zavírají… Nevím, co mě to napadlo. Vestibul byl prázdný, holky už odešly, ale daleko zmizet nemohly, pomyslel jsem si. Aha, tamhle jsou! Hnědý kožíšek je už u Kapsukasova kabátu, prochází kolem a dál pokračuje sama… Rychleji! Někdo z okénka auta pohrozil pěstí – co se tu motáš? – ale to už jsem dusal kolem Micjeho – tedy kolem podstavce sochy Mickevičiuse-Kapsukase. Vedle cíle mého lovu – na pohled křehké dívenky – si to vykračovala její vysoká kamarádka ve fotbalistických teplácích s lampasy. Že si zastýlá do postele pletací jehlice a nepřečtené knihy, zjistím až později. Doběhl jsem je a s těžkým oddechováním šel vedle nich, nic jsem neříkal, ani se na nic neptal. Jen jsem šel. Žádná reakce. A přitom viděly, že jdu naschvál vedle, vždyť viděly, že je honím. K mému milému překvapení kývla fotbalistka na rozloučenou a ztratila se v průchodu u malého knihkupectví. Ještě se otočila u Repšysových kovových konstrukcí a zmizela. Vedle mě šla jen ona, Tūla, to podivné jméno jsem ještě neznal. Nic jsem ještě netušil. Bylo mi úplně jedno, jak se zachová – půjde kousek se mnou a pak beze slova zmizí stejně jako její dlouhonohá přítelkyně, nebo se hned odtáhne, jen vypálí na rozloučenou něco jako – sbohem, Kozorohu! Vyklouzne jak lasička – je tak droboučká, i v tom svém kožíšku! Ale zatím jsme šli po Gorkého prospektu směrem ke Katedrále.

Jdou vojáci, jdooou, cestou necestoooou,
přes hory, doly, písčinuuuu, za zády celou dědinuuuu…

…zazpívali nečekaně a úplně blízko vrávorající muži. Uchichtla se, já se usmál, ale dál jsme šli mlčky. Dýchal jsem už pravidelněji, ruce jsem zastrčil do volných kapes a nahmatal v nich drobné, co mi dal nazpátek taxikář. Hned jsem věděl, že by to ještě dalo na pivo. Když jsme došli – stále ještě bez jediného slova – k ulici Jonase Biliūnase, kde jakoby zázrakem měly otevřeno lahůdky, zachoval jsem se myslím celkem moudře, aspoň se mi to tenkrát zdálo.

„Když tak tu počkej,“ řekl jsem. „Zajdu koupit pivo!“

Když bude chtít, tak počká – a nebo taky ne. Čekání zavazuje. A pivo taky. Když počká, bude to znamenat… Stál jsem ve frontě a přes zamžené sklo vrhal neklidné pohledy na ulici, i když jsem neviděl nic víc než přízračné siluety kolemjdoucích. Tūla čekala. Čekala s připravenou taškou ze zelené látky. To znamená… Uložil jsem do ní pět lahví Taurasu.

„Nes si to sám!“ promluvila konečně má mlčenlivá společnice. Ne, ani jsem nevěděl, jak jí říkat. Poprvé jsem takhle zblízka uslyšel její hlas. A zarazilo mě, jak chraplavý a tlumený ten hlas je, právě tak jistě promlouvá sešlapaný mech, rozbouřené hlubiny, nějaký duch? Ani nevím, k čemu bych mohl ten zvláštní hlas přirovnat…

Teď, přemýšlel jsem, zajdeme k Vilně – však už nemrholí, i když je zima! Někam zalezeme, třeba na ten krytý most! – vyzunknu pár piv… jedno nabídnu jí… vypije ho, nevypije? Asi ne, ale aspoň se mnou posedí nebo postojí… Zavěsila se do mě. Pohodlněji jsem chytil tašku s pivem, pohodlněji pokrčil druhou ruku. Podíval jsem se jí do tváře pod lampou v Biliūnasově uličce. Jasný, klidný obličej. Zvedla oči a usmála se.

Betonový můstek, klášter, sídlo správce vodárny nedaleko Mlýnské ulice – celá tahle malá čtvrť je kromě mé paměti na věky otištěná i na Kamarauskasových akvarelech, v topografických a vojenských plánech města, v memoárech prominentů – rozmáchle jsem ukázal směrem ke krytému mostu:

„Můžeme jít třeba tam, vážená? Pod střechu?“

„Ne, vážený,“ odpověděla hlasem, na který jsem už neměl nikdy zapomenout. „Půjdeme ke mně. Bydlím tu. Támhle, jak svítí to okno, Petryla je doma.“

Zasmála se. „Petryla je můj domácí!“

Byl to ten dům s apsidou, o kterém jsem už tolik vyprávěl. Ten u kláštera, u pozůstatků zarostlého starého potrubí.

Dřív byla v apsidě malá dvířka a schody do patra – což jsem zjistil později, až když tu začala generální oprava. Ještě později se mi poštěstilo vidět i Kamarauskasův akvarel – důkaz nekonečné lidské trpělivosti! Nakreslil každičké okno, každou vysprávku na chátrající zdi, každou římsu a komín – na nic nezapomněl. A na akvarelu, malovaném v roce 1896, je zachycen právě t e n t o dům, jen je světlejší a veselejší. Stejné pěšinky podél řeky, stejné stromy, a dokonce i ty ubohé ohrady a kůlničky, jak jinak taky. Jen vysoké ploty už tu dávno nejsou a tam, kde je teď zrezivělé potrubí a roste pelyněk, bývaly chudé městské zahrádky.

„Pojď,“ zatahala mě za rukáv Tūla. „Patří to tam i mně.“

U dveří jsme se zastavili.

„Počkej chvíli.“

A za pár minut vyšla: „Jsi můj starý známý. Neviděli jsme se dva roky!“ Souhlasil jsem se vším – proč bych taky nešel dál? Překročil jsem práh, šel za ní tmavou chodbou k matně bílým dveřím. Z kuchyně se ozval těžký kuřácký kašel. Aha, pan Petryla!

Sotva jsem vešel, hned mě upoutala nádherná, pravidelná klenba místnosti. Jak jsem měl tušit, že tady, zavěšený na hubených nožkách, budu v podobě netopýra viset dlouhé noci, že tady budou padat modravé šeříky na tvé tělo, Tūlo… Netušil jsem vůbec nic.

* * *

Takže: znovu jsem se na vlastní oči přesvědčil, že Vilnius, i když je hezky daleko od Baltského moře, má spoustu výhod nejen ve srovnání se vznešenými přímořskými hlavními městy, ale i oproti gigantickým, tmavě šedým městům, která se do nekonečna rozprostírají v rovinách, víte, která myslím? Je to dáno jeho reliéfem, někdy až zarážejícími výškovými rozdíly. Samozřejmě, teoreticky jsem věděl dávno, že když se přes Liepkalnis, posetý chmýřím z osik, vydrápeš k začátku dálnice na Minsk, ocitneš se rázem výš, než je zvonice kostela sv. Jana, a ta jistěže vůbec není nízká. Ale opravdu nikdy bych nevěřil, že během pobytu ve vězení pro opilce se mi z pátého patra, z okna sálu, který plnil zároveň funkci klubu i kina a v kterém se konaly exemplární procesy s útěkáři, a občas se tam dokonce i koncertovalo, tedy že z tohohle potemnělého, potem nasáklého sálu se mi naskytne opravdu neopakovatelný, překvapivý pohled – z nesvobody k zářícímu panoramatu se starým městem v popředí a smaragdovými vršky Šeškinės v asi čtvrtém plánu. Rozhledu nepřekážel ani dvůr vězení se zvýšenou ostrahou v sousedství, kde už za hustými mřížemi neúpěli otroci alkoholu, ale těžcí zločinci. Velitel mé skupinky, kapitán Čajkovskij, o nich říkal: To jsou praví chlapi! Ne jako vy – motáci, spodina, nuly! Část města, pravda, zacláněly věže kostela Navštívení Panny Marie, ale stačilo popojít k vedlejšímu oknu nebo vklouznout do místnůstky v zákulisí, kde byl zabydlený radista Mogila – pochopitelně také alkoholik – a kde jsi při té příležitosti mohl ještě usrkávat magorák.

Zářící panorama jsem samozřejmě neobjevil hned, kdepak, možná až po půl roce, když už jsem se stihl trochu vzpamatovat, otrkat, smířit se s rutinou, smradem, výrobní linkou, neustálým ponižováním a neskrývaným opovržením. Na druhou stranu netrvalo ani do jara a měl jsem za plotem vězení pro opilce už i jakés takés přátele. Potkal jsem tam možná čestnější a úctyhodnější muže než na takzvané svobodě. Vysoký plot, obehnaný balíky drátu, sítěmi a v noci nasvícený světlomety, se moc nelišil od toho, za kterým trpělivě seděli „sokolíci“ našeho kápa Čajkovského – drzí lupiči, zloději těžkého kalibru, násilníci, vrazi a podobní ptáčci. Akorát u nich bylo podobných plotů aspoň šest – jeden důmyslnější než druhý. Tyhle pravé chlapy jsem často pozoroval z okna své dílny, když jsem si šel zakouřit: před každým nadřízeným smekali čepice s černým štítkem a do práce se řadili jako na přehlídku. Vídal jsem jejich obličeje – jeden jako druhý, zvlášť hodně mladých. Ale o spoustě věcí už tady vyprávět nestihnu: ani o nejlepších chlapících, ani o největším póvlu. Jen zběžně se ti, Tūlo, zmíním o „léčebných procedurách“ – ani tady nebyli schopní vymyslet nic moc nového: ze začátku nás taky nutili zvracet, ale už přísnějším, násilným způsobem, vypomáhali si apomorfinovými injekcemi, a později, když už se utrpení blížilo ke konci, nám přikázali polykat odporné bílé prášky, kterých se má játra, co si budeme povídat, zbavují dodnes. Bílé pláště si doktoři oblékali jen zřídka, jinak totiž jak oni, tak zaměstnanci administrativy nosili zelené mundury vnitřní stráže s příslušným počtem zlatých hvězdiček, k tomu čepice s růžovými, skoro malinovými nášivkami a lemy na čepicích, obličeje měli široké, těstovité, slovník omezený. „No tak, poď sem, modráku, něco ti skažu! „Modráci“ se nám pacientům říkalo zjevně proto, že jsme nosili modré košile, volné modré kalhoty, měli naražené modré barety a v zimě jsme do práce chodili v modrých vaťácích. Nebo v černých, podle toho, jaký na tebe vyšel. Naši vychovatelé a dozorci nevypadali o moc líp – však jsme taky byli nuceni být střízliví, zatímco oni si dávali do sosáku skoro každý den. Je taky třeba říct, že do operativního oddělení, které se zabývalo chytáním četných útěkářů, se dostala spousta mladých vytrénovaných býčků – když někoho chytli, vyhmátli ho někde zašitého nebo vytáhli zpod postele nějaké láteřící jezinky, bez slitování ho zpacifikovali, dokonce i když se ten většinou ještě přiopilý uprchlík vůbec nebránil.

Tak to vidíš, Tūlo. Ani nevím, co mě to napadlo, otevřít ti i tuhle etapu svého života – těžko ji nazvat jen epizodou, není co tajit – dostal jsem se tam, kam jsem se jako věčně páchnoucí bezdomovec dostat musel. Budu upřímný: v mnoha ohledech se mi vedlo dokonce líp než na druhém oddělení. Aspoň tu nikdo nepindal o poruchách centrální nervové soustavy a nikdo se nebil v prsa a nesliboval, že už nikdy nebude pít. Proč taky? Nikdo to nevyžadoval, ani se o to neprosil. Ve vězení pro alkoholiky se člověk chtě nechtě odhalil do morku kostí, ukázal se takový, jaký skutečně byl, což se jinak pravděpodobně stává jen v armádě, v opravdovém vězení nebo na dlouhých zámořských plavbách. Tady je zbytečné něco předstírat, a když se naštveš, těžko zařveš: mám vás dost, zhebněte si tu sami, já jdu pryč! Pravda, z vězení pro opilce jsi mohl utéct – kdo pracoval ve městě, nejčastěji se aspoň jedenkrát sbalil a utekl, ale málokdo vydržel „na svobodě“ déle než týden. Mnozí se vrátili sami a občas je ani nestrčili za trest do izolace, jen je dohola ostříhali a posadili k běžícímu pásu. Dokud jsem neuviděl to panorama z okna klubu, ani mě nenapadlo nikam utíkat.