Ať se Karel Gott člověku líbil, nebo ne, vždy odvedl perfektní práci. Jeho klíčovou vlastností byla odzbrojující slušnost

Když prý Karel Gott, který včera před půlnocí zemřel ve věku 80 let, někdy v roce 1962 poprvé vystoupil v Československé televizi, členové doprovodného orchestru se šklebili a kroutili hlavami. Způsob, jakým mladý tenor zpíval, byl tak jiný, až jim připadal směšný.

Možná to tehdy třiadvacetiletý zpěvák trochu přeháněl, ale jisté je, že stačilo 18 měsíců a z Gotta se stal fenomén. Jako by na něj doba čekala.

V jeho nástupu na českou scénu se prolínalo několik hudebních vlivů. Nepochybně hrála roli měnící se společenská situace. Už bylo jasné, že přes všechnu snahu stranických kulturních i represivních orgánů nelze zabránit průniku západní kultury, návratu swingu a nástupu rokenrolu. Česká hudební scéna byla zkostnatělá a nudné sametové barytony tehdejších hvězd přímo volaly po radikální změně.

Rostlo podhoubí nekonformních malých divadel výrazně spojených s hudbou. Televize byla hladová po nových tvářích. A do toho vpadli nejdřív Waldemar Matuška a po něm Karel Gott. O tom, jak rychle se změnilo prostředí, vypovídají výsledky prvních Českých slavíků. Ve svém prvním roce 1962 získal Gott tři hlasy. O rok později už byl bezkonkurenčním vítězem.

Začínal jako vyhraněný zpěvák. S velkým gustem se vrhl do tehdejšího rhythm and blues. Ostatně jeho první hit Oči sněhem zaváté napsali Suchý se Šlitrem ve stylu tehdy populárního černého souboru The Platters. S tím souviselo i Gottovo první velké angažmá v Jazzovém orchestru Československého rozhlasu, kde vystupoval s tehdy největšími českými jazzovými vokalistkami Vlastou Průchovou a Evou Pilarovou. Ve spolupráci s prvně jmenovanou zpěvačkou mu vyšel i singl, píseň Až nám bude dvakrát tolik.

Karel Gott & Vlasta Průchová: Až nám bude dvakrát tolik

Gott byl odjakživa velmi tvárný umělec a dal na poptávku veřejnosti. Už v začátcích se dokázal „snížit“ třeba také k tomu, že vedle hitů zpíval staropražské písničky v pořadu Babiččina krabička.

Nebál se interpretovat rokenrol, stejně jako italské kanconety, kuplety, lidové písně i operu. Člověku se to mohlo líbit, nebo ne, ale vždy to byla perfektně odvedená práce.

Velvyslanec české kultury

Na konci 60. let minulého století se ukázalo, že Karel Gott začíná přerůstat československé hranice. Na svou dobu neobvyklé angažmá v Las Vegas ukázalo, že svým hlasem má šanci uchytit se – samozřejmě s podporou těch, kdo vládnou tamním v showbyznyse – i ve Spojených státech.

Kámen úrazu byl v tom, že v USA nebylo o koho se opřít. V Supraphonu mu tehdy poradili, aby se raději soustředil na německý trh, který je pro podobný druh hudby vstřícnější a navíc tam české vydavatelství má dobré a pevné kontakty. Gott to v roce 1968 zkusil s písní Weisst du wohin (Krásné je žít) z filmu Doktor Živago. Obrovský úspěch nastartoval Gottovu zářnou kariéru v německy mluvících zemích na příštích 25 let.

Tak jako Jaromír Jágr ve sportu se i Karel Gott stal jedním z velvyslanců naší země ve světě. Člověk nemusí být ctitelem německé pop music, aby uznal, že vlast v německých zemích reprezentoval brilantně.

Gott měl v té době obrovské štěstí na vynikající spolupracovníky. Skladatel Karel Svoboda na německý trh chrlil jeden hit za druhým a Ladislav Štaidl mu sestavil a vedl doprovodný soubor přinejmenším evropské úrovně.

Karel Gott: Weisst du wohin

Společenský symbol

To, z čeho si lze u Gotta vzít příklad, jsou jeho pracovitost a ochota pořád se učit. Do populární hudby vstupoval jako vyučený elektromontér z ČKD, který sice dovedl výtečně zpívat, ale měl zoufalý mluvený projev. Nedovedl komunikovat. Jeho rozhled nesahal dál než k tématům z populární hudby. To všechno dokázal v průběhu let překonat. Nikdo by v šedesátých letech nevěřil, že z věšáku na šaty, který neumí ani mluvit, ani se pohybovat na scéně, bude po letech individualita, jež zvládne i menší filmové role.

Ti, kdo ho znali blíž, potvrdí, že se hodně věnoval sebevzdělávání. S jeho názory novináři nemuseli souhlasit, vždy je ale dokázal perfektně formulovat a bránit. Naučil se být diplomatem, dovedl skvěle komunikovat s těmi médii, která mu byla ochotna naslouchat, a neurážet ta, která o něj nestála.

Klíčovou Gottovou společenskou vlastností představovala až odzbrojující slušnost. Možná proto v dnešních agresivních časech působil místy až starosvětsky, když dokázal přátelsky pozdravit i ty, kdo ho zrovna moc „nemuseli“. Nikdy se nechlubil tím, koho podporoval před listopadem 1989.

Osou Gottova společenského vystupování byla úcta k ženě. O jeho sexuálním apetitu, hodném operního tenora, se sice vyprávěly legendy, ale na veřejnosti přítomným mužům nechtěně dával lekce z vybraného chování.

Karel Gott: Oči má sněhem zaváté

S okouzlující úctou se choval k dámám velkého světa i těm nejposlednějším z posledních. Pro něj v tom nebyl žádný rozdíl, všechny si zasloužily jeho úsměv. Není divu, že právě ženy tvořily základ jeho publika. Nezapomenutelným důkazem budiž fronty jeho fanynek, stojících s květinami u pódia pražské Lucerny.

Můžeme se domnívat, že Gottova role člověka, společensky přijatelného pro všechny generace, patří k důvodům, proč se dvaačtyřicetkrát stal zlatým slavíkem a bez problémů ho vyhrával i po sedmdesátce. Zdaleka ne vždy ho hlasující uváděli na prvním místě, ale byl králem druhých a třetích míst. Jako prvního hlasující často uváděli toho, kdo momentálně „letěl“, zatímco další místa patřila tomu, koho si nejvíc vážili.

Utajený politik

Při popularitě, jakou Gott od šedesátých let oplýval, bylo jasné, že jeho hlas vždy hrál důležitou roli ve věcech veřejných. Zpěvák se snažil využívat svého obrovského vlivu uváženě a vstupoval do hry jen ve chvílích, kdy to uznal za nezbytně nutné.

V roce 1968 stál Karel Gott na straně obrodného procesu a s ostatními tehdejšími popovými hvězdami pak za to v začátcích normalizace sklízel brutální cenzurní nátlak tehdejších stranických orgánů. Výsledkem byla pověstná „cvičná emigrace“ do Německé spolkové republiky v roce 1971.

Skandál, který doma i v Německu vznikl z Gottovy výhrůžky odchodu do zahraničí, byl po nějaké době urovnán, podle zpěvákových indicií na základě tlaku ze Sovětského svazu.

Bylo to trochu metodou vlk se nažral a koza zůstala celá, ale režim v tom základním ustoupil. Gott vybojoval prostor i pro své kolegy. Vzniklo jakési nepsané pravidlo vyžití obou stran „odtud potud“. Jak s ním potom hospodařili ostatní zpěváci, už je jiná kapitola.

Karel Gott: Být stále mlád

Samozřejmě to nebylo zadarmo. Jinak opatrný Gott musel režimu jeho toleranci v otázkách různých zákazů, repertoáru nebo výjezdů do zahraničí vrátit vystoupením na prohlášení Anticharty v roce 1977. Aniž bychom chtěli jeho roli zmenšovat, je třeba dodat, že Anticharta byla víc tématem let devadesátých než sedmdesátých a osmdesátých, v nichž podobných mítinků probíhaly každoročně desítky, a většina otupělé společnosti brala Antichartu jako jeden z nich.

Podruhé zasáhl Karel Gott do politického dění 4. prosince 1989, kdy na balkonu vydavatelství Melantrich společně s Karlem Krylem zazpíval československou státní hymnu pro 300 tisíc demonstrantů. Pro mnohé nerozhodnuté to byla klíčová událost sametové revoluce. Vždyť se k ní přidal i nejvlivnější občan republiky.

Z rekonstrukce událostí víme, že Gott byl s Havlem v kontaktu už několik měsíců předtím a účast na balkonu Melantrichu představovala logické vyústění. Říká se, že Karel Kryl svého spoluúčinkování s normalizační hvězdou trpce litoval, nicméně ve střízlivém stavu občas uznával, že za ten kompromis to stálo.

Po listopadu se Gott do politického dění vměšoval už jen minimálně. S největší pravděpodobností to souviselo s jeho trochu neobvyklými názory na to, že svět řídí skupina vyvolených. Stavěl se do role pozorovatele, který v jejich hře nemusí účinkovat.

Karel Kryl a Karel Gott zpívají hymnu při sametové revoluci

Poslední romantik

Karel Gott představuje obrovskou kapitolu české populární hudby. Část nákladu jeho první desky Až nám bude dvakrát tolik údajně vyšla jako jedna z posledních desek na 78 otáček. Gott pak přežil éru singlů a elpíček. Stal se jedním z prvních, kdo se mohli pyšnit videoklipem. Stejně tak se jeho písně jako jedny z prvních ocitly na CD. A jeho písně nakonec patří i mezi ty, které zahájily digitální éru populární hudby.

Pop music se za skoro 60 let výrazně proměnila. Pěvců Gottova typu výrazně ubylo, i když poptávka po romantických zpěvácích zvláště u posluchačů střední a starší generace zůstává. Kanaďanka Céline Dion za jednu z hlavních příčin označila nedostatek autorů, kteří by psali vhodné písně pro krásné hlasy.

Na tento problém narazil Karel Gott v devadesátých letech. Místo Karla Svobody, který se vrhl na muzikály, zkoušel oslovit zpěváky jiných generací, ale kromě Pavola Habery, který mu napsal jednu ze svých nejlepších písní Když muž se ženou snídá, nikdy nedošlo k úplnému souznění. Poslední fáze Gottovy tvorby je proto typická českými coververzemi zahraničních klasických rockových hitů.

V roce 2015 mu lékaři objevili rakovinu mízních uzlin. I v té chvíli Gott svým soubojem s nemocí sehrál důležitou, příkladnou roli. Jeho touha dál zpívat, i když už hlasově nebyl v nejlepší kondici, fascinovala. „Dokud zpívám, žiji,“ stalo se jeho heslem.

V posledních letech kvůli zdravotnímu stavu změnil styl. Kdysi mu kritici vyčítali, že písničky zpívá bez vztahu k jejich textu. Říkalo se, že zpívá telefonní seznam. Časem se to změnilo a nemoc z něj nakonec udělala zpěváka, který šel hluboko do obsahu písní. Tím směrem šel i jeho výběr posledních písní. Jak loňská Ta pravá od Marka Ztraceného, tak Srdce nehasnou od Richarda Krajča mají v sobě poselství, ke kterým stojí za to se vracet.

Karel Gott & Charlotte Ella Gottová: Srdce nehasnou