Stropnický: Servírovat hluboké hodnoty prázdnému hledišti je proti smyslu divadla

Divadelní adaptace Felliniho filmu Zkouška orchestru měla minulý týden premiéru v pražském Divadle na Vinohradech (recenze zde). Autorem a režisérem výjimečné inscenace je umělecký šéf této scény Martin Stropnický.

"Práce na Vinohradech mě baví čím dál víc. I proto, že se mi zdá, že na začátku mého šéfování ta kola víc pískala a vrzala a teď už docela jedou," říká.

HN: Bylo hodně lidí, kteří vám felliniovský projekt rozmlouvali jako nerozumný, jako předem prohranou bitvu?

Mám tyhle předem prohrané bitvy rád. Líbí se mi, když se někdo "pomate" a realizuje svůj sen. Třeba když F. A. Brabec zkusí natočit Máj. Má to, bez ohledu na výsledek, určitou hodnotu. Když na tom člověk zanechá kus sebe, je to cennější než dokonale vykalkulovaná věc. Text Zkoušky orchestru vznikal s oponenturou několika lidí, měl sedm verzí a pracoval jsem na něm dva roky.

HN: Na jakém principu jste převod filmového scénáře pro jeviště postavil?

Přeložil jsem si kompletní text originálu. Z polozahozených vět se začaly rodit původní dialogy. Hráči orchestru představují výlučnou skupinu, vzorek společnosti. Vládne mezi nimi "jáství" a životní princip, který je obecně lidem blízký: "nějak to vošulit" a zároveň mít veliká očekávaní. Zpočátku zábavní, ale posléze smutní životní outsideři. Chtěl jsem, aby každý měl svůj malý příběh, leckdy výraznější než ve filmové předloze. Ale nejtěžší bylo určit téma a míru posunu oproti předloze.

HN: Jak jste je hledal?

Občas se velmi trápím tím, kam jsme po těch dvaceti letech doklopýtali. Zdá se mi, že stále neumíme zacházet se získanou svobodou. Svoboda bez řádu, nejlépe nepsaného, je podobná hymně hrané na řehtačku.

V orchestru panuje nevraživost, napětí. Ale ten největší svár má každý se sebou samým. A do třetice je tu dirigent. Symbol autority, vedení, moci. Ve filmu se mění v diktátora, který pronáší závěrečný monolog v němčině. Zdálo se mi že motiv "němectví" by oslaboval prazáklad konfliktu a vytvářel asociace, o které mi nešlo. Proto jsem zvolil otevřený konec. 

Fellini měl také radši otázky než odpovědi. Chci v závěru naznačit, že jde o obtížně řešitelné opakování jakéhosi cyklu, kdy se lidé uvolňují z područí, získají svobodu, užívají ji, pak zneužívají, až opět volají po pevné ruce. Ta nastoupí a svobodu ničí. A tak pořád dokola. Bohužel.

HN: Zkouška orchestru je přece jen dost specificky filmová látka, co bylo na jejím zkoušení nejtěžší?

Skoro všechno. Třeba časté střídání detailů a celků ve velkém prostoru. V představení je sto deset světelných změn... Nebo umění průběžně jednat a nerušit. Počkat si na svoji chvíli, vypálit ji s maximální energií a zase čekat dvě tři stránky až se ta mičuda vrátí. Herecké "jako", jehož občasné používání má svou tradici, nejen speciálně na Vinohradech, ale u všech velkých divadel, tam nemá místo. Herci se musejí trefit do lehké stylizace, zároveň být naprosto věrohodní, přesní, soustředění. Každý je chvíli protagonistou, aby pak sloužil ostatním, celku.

Právo na hlavní roli

HN: Jaká je vaše vize jako uměleckého šéfa o další cestě Divadla na Vinohradech?

Nesmíme být divadelním muzeem. Musíme hrát o tématech, která jsou živá a provokují. Bitva o diváka je čím dál urputnější a tlak na to, abychom hráli komedie, velký. Ale jsme v podstatě veřejnoprávní instituce a musíme dostát požadavku náročnosti. Na druhou stranu servírovat "hluboké hodnoty" prázdnému hledišti, je proti smyslu divadla.

Mám konečně tým dramaturgů, angažoval jsem režiséra Dana Špinara, dohodl jsem se s Vladimírem Morávkem na jednoročním cyklu spolupráce, jeden titul dělám já. To je základní režisérský tým s tím, že další rozšiřování je zamýšleno věkově směrem dolů. Herecký soubor také prochází postupnou proměnou.

Další, zásadnější kroky, ale vyžadují silný mandát. Na jaře má být vypsáno výběrové řízení na místo ředitele. Nelze teď dělat dalekosáhlé plány. Práce na Vinohradech mě ale baví čím dál víc. I proto, že se mi zdá, že na začátku mého šéfování ta kola víc pískala a vrzala a teď už docela jedou.

HN: Jste uměleckým šéfem pět let. Netrvalo to příliš dlouho?

Nemám rád krajový zvyk začínat stále od nuly. Nicméně změn bylo tolik, že mě málem stály místo. Zrušil jsem orchestr, stáhl z repertoáru komerčně úspěšný, ale poněkud nepatřičný kus, neprodloužil několik smluv. Byly toho plné noviny. Vyzkoušel jsem víc než desítku režisérů, angažoval mladé herce, vytvořil dramaturgický tým.

HN: Je forma stálých divadelních souborů, která se stále hýčká jako umělecky nepostradatelná, ještě životaschopná? Neměla se už dávno uvolňovat a měnit?

To je velké téma. Marná sláva, ty vyvatované soubory jsou svým způsobem anachronismus. Nejjednodušší odpověď je, že máme stálých souborů moc. Ve Francii ho má jen Comédie Française! Je představitelem a garantem kontinuity francouzského divadelnictví. To je nejen správné, ale i nutné.

U nás je ale počet stálých souborů skutečně extrémní. Modelů je řada, třeba určitý "hybrid": deset osobností ve stálém angažmá, několik stálých hostů a další herci na jednotlivé inscenace jako příležitostní hosté. Ale to je na delší povídání. U nás je zakořeněná představa, že každý, kdo vystuduje umělecký obor, má "základní lidské právo na hlavní roli." Myslím to v nadsázce, ale jenom trochu...