Zemřel Otomar Krejča. Režisér, který věřil v divadlo

Ve věku 87 let zemřel v pátek významný český divadelní režisér Otomar Krejča. Jeho jméno je spojeno především s legendárním Divadlem za branou, které v 60. letech založil. O jeho úmrtí informoval mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.

Jako režisér vytvořil Krejča 84 inscenací, z toho více než polovinu v zahraničí. Důraz kladl na způsob práce s herci a etiku divadelní práce.

Otomar Krejča se zásadně zapsal do historie Národního divadla; jeho cílem bylo vytvoření dramaturgie, která by přinesla původní hru s pravdivými postavami současníků. Divadlo chápal jako souvislou uměleckou tvorbu, zakládající a rozvíjející určitý divadelní názor a styl. Jeho podmínkou byla volba přesných uměleckých prostředků i spolupracovníků. 

"V zahraničí o mě říkali, že jsem ten starý blázen, co ještě věří na divadlo. A někteří divadelní ředitelé si mě zamlouvali hodně dopředu právě kvůli té víře," řekl Krejča v HN před sedmi lety.

"Můj život byl ledasčím, ale divadlo v něm má dominantní postavení. V jevištním životě jsem neprožíval žádné fundamentální zvraty, žádná tragická zklamání," dodal.

"Funkce jako sebevražda" 

Neměl žádnou divadelní ani hereckou školu. S divadlem se poprvé setkal jako gymnazista, začátkem 40. let začínal na jevišti Horáckého divadla v Jihlavě, poté působil až do konce války v Městském divadle v Kladně a paralelně v pražském Nezávislém divadle. Po osvobození byl jednu sezonu angažován v Burianově D46, než odešel do Divadla na Vinohradech.

Když byl v roce 1950 režimem odstraněn z Vinohrad Jiří Frejka, kterého Krejča pokládal za svého učitele, odešel následně i on. V roce 1956 byl Krejča jmenován šéfem činohry ND, po pěti letech však rezignoval.

"Když jsme se ujímali funkcí v činohře Národního divadla, neznal jsem ještě výkřik herce Minettiho ze hry Portrét umělce jako starého muže: "Kdo přijme funkci šéfa činohry, mé dítě/ páchá sebevraždu..." Zpočátku jsme se připravovali na to, že déle než tři sezóny na tomto privilegovaném postu nevydržíme. Vydrželi jsme, ale po pěti letech už byli partajní dohližitelé a honci mezi divadelní branží už byli v pohotovosti," vzpomínal později.

Krejča rezignoval po pěti letech na protest proti tomu, že byl propuštěn jeho nejbližší spolupracovník, dramaturg Karel Kraus.

V Divadle Na zábradlí Krejča v té době pohostinsky nastudoval premiéru Havlovy Zahradní slavnosti.

Za branou 

V roce 1965 založil spolu s Karlem Krausem, Josefem Topolem, Marií Tomášovou a Janem Třískou Divadlo za branou. Začala tak krátká, ale intenzivní éra, na kterou se dodnes v českém divadelním světě vzpomíná.

"V Divadle za branou jsem poznal divadlo jako skupinu specificky talentovaných lidí, vzájemně vybraných svobodnou volbou. Malý soubor herců brzy dosahoval mimořádných uměleckých výsledků, uznávaných a oceňovaných doma i v zahraničí. Byl však likvidován, a jeho části byla znemožněna divadelní existence po celých osmnáct let, až do dohodnutého předání moci v roce 1989. Otřes způsobený tímto zásahem mě už neopustí," řekl o tomto období po mnoha letech.

VIDEO: Kočka na kolejích - Divadlo za branou 1965

Po administrativním zákazu divadla mohl Krejča ještě v letech 1973-1975 pracovat v Divadle S. K. Neumanna v Libni. Pak už směl až do roku 1990 pracovat jen v zahraničí (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Švédsko).

V cizině získal Krejča zkušenosti z většího počtu inscenací, než vytvořil v rodném jazyce. Dostával pozvání k nastudování prestižních látek - režíroval Beckettovo Čekání na Godota k 50. výročí založení Salcburského festivalu, Fausta ke 200. výročí Burgtheateru či Racka při příležitosti 300. výročí divadla Comédie Francaise.

Návrat po třiceti letech 

Po listopadu 1989 se Otomar Krejča stal vedoucí osobností Divadla za branou II, ovšem po čtyřech letech byla i tato scéna z rozhodnutí ministerstva kultury zrušena.

"Konec toho divadla není neštěstí, v neštěstí bývá něco neodvolatelného. Divadlo za branou II bylo zrušeno nestydatým způsobem bez výslovného udání důvodů. V Severočeském deníku jsem četl výstižnou charakteristiku zániku divadel ,za branou': "Kam až ještě se může kráčet v devastaci kulturního života? Uvědomme si, že zánik takového divadla je téměř srovnatelný s vymřením nějakého živočišného druhu - je to prostě navždy." konstatoval s hořkostí.

Krejča si po listopadu 1989 nejvíce přál pokračovat doma v práci režijní a pedagogické, ale k té už měl jen málo příležitostí.

Roku 1996 se vrátil po třiceti letech do Národního divadla a nastudoval zde Goethova Fausta, který se uváděl ve Stavovském divadle do roku 1998. V roce 2001 zde pohostinsky režíroval inscenaci Portrét umělce jako starého muže.

Poslední příležitost k setkání 

Na sklonku aktivní kariéry převzal Otomar Krejča řadu vysokých poct: Státní medaili Za zásluhy a vynikající umělecké výsledky, Stanislavského cenu v Moskvě za významný přínos k rozvoji světového divadla, Cenu Thálie 2000 nebo Cenu ministerstva kultury za zásadní přínos české divadelní kultuře.

Do posledních chvil nepřestával sledovat české divadelní dění. Dokument natočený k jeho životnímu jubileu před třemi lety jej zachytil jako muže, který neztrácí vášeň pro divadlo, zároveň ale neváhá vyjádřit i tvrdý názor na současnou tvorbu.

"Tohle nemá nic s divadlem společného, je to cynický kabaret. Divadlem nemůže být cokoliv," rozhorlil se po zhlédnutí jedné inscenace.

Otomar Krejča považoval divadlo za dnes už poslední příležitost pro setkání lidí.