Francie a její literární ceny: Jak vyzrát na trh?

Francouzi pětkrát za den vybírají nejlepší knihu roku - vyplývá to z nedávno publikovaného přehledu, který vyjmenovává přes dva tisíce francouzských literárních cen. Titul Nejlepší kniha roku nepřináší jen slávu a uznání, ale především také značný obnos. Polepší si jak autor, tak nakladatel.

Prestižní literární ceny se ve Francii udělují každoročně na podzim. Nejvýznamnější Prix Goncourt sekunduje skupina několika dalších cen, jež se těší stejné pozornosti. Mají různou historii, odlišné složení poroty a rozdílně definované zaměření, přesto se většinou ve všech nominacích objevují totožné tipy na "nejlepší" knihu roku.

Místní specialitou je ale také nepřeberné množství dalších cen - celkem se jich na území Francie uděluje přes dva tisíce. Jsou sice opakovaně zpochybňovány, navíc rituál výběru a odměňování pravidelně doprovázejí nejrůznější skandály, přesto jsou literární ceny důležitým fenoménem a určitě jen tak nezaniknou.

Občas se provalí nepříjemné informace, které devalvují princip výběru. Například v roce 2007 spisovatel Christophe Donner ostře vystoupil proti udělení ceny Danielu Pennacovi - Donner byl sice na toto ocenění horkým favoritem, porota však, očividně také z důvodu protežování jistého nakladatelství, v posledním kole vybrala Pennaca, ačkoli se jeho jméno vůbec neobjevilo v předchozí nominaci. Když záhy nato Donnerovi přiřkli cenu jinou, ten ji - jako lacinou útěchu - odmítl převzít.

Já na bráchu...

Prestižní ceny putují takřka bez výjimky jen k autorům publikujícím v několika největších nakladatelstvích - to je předmětem kritiky, stejně jako nevhodná provázanost zákulisí cen. Například do goncourtovské poroty jsou členové jmenováni doživotně a u většiny vyvolených je napojení na největší vydavatelské domy nesporné už proto, že v nich sami publikují.

Dalším trnem v oku je pro mnohé prokazatelně praktikovaná přátelská výpomoc - ani francouzský literární rybníček není bezbřehý, a kdo dnes sedí v jedné porotě, může popostrčit dílo kolegy spisovatele, který za týden bude rozhodovat o udělení ceny jiné.

Také letos bylo udílení cen ve Francii patřičně napínavé a nakonec se neobešlo bez obvyklého skandálu. Nejprve měla značná část kritiků problém spolknout udělení Prix Renaudot průměrnému spisovateli Frédériku Beigbederovi, přestože jeho poslední román příznačně nazvaný Un roman français (Francouzský román) je údajně o něco lepší než jeho dosavadní tvorba.

Další zklamání nastalo, když žádnou z významných cen nezískal Laurent Mauvignier - důvodem patrně může být i to, že jeho román Des hommes (Muži) se vrací k událostem alžírské války, a Francouzi o ní dosud neradi slyší. Dvě později udělené "malé" ceny tak Mauvignierovi mohly být už jen slabou útěchou.

V posledním kole prestižní Prix Goncourt srdnatě bojovala dosud nepříliš známá Delphine de Vigan se dvěma spisovateli takřka rovnocenných nadějí. Los padl na Marie Ndiaye a její knihu Trois femmes puissantes (Tři silné ženy). Rival, Jean-Philippe Toussaint, si za román La vérité sur Marie (Pravda o Marii) vzápětí odnesl Prix Décembre, která sice nemá renomé nejpřednější literární ceny, zato ji ale provází šek na 30 tisíc eur pro autora.

Jakou cenu má deset eur

Prix Goncourt dává vyvolenému spisovateli sice hodně slávy, ale šek pouze čistě symbolický - jeho výše byla stanovena z pozůstalosti Edmonda de Goncourt před více než sto lety na 50 franků, dnes tedy hodně hubených deset eur.

Prestižní cena má nicméně dopad na finanční zabezpečení vybraného autora také, protože zákonitě způsobí neobyčejný nárůst prodeje. Pravda, úchvatná meta 350 tisíc prodaných výtisků není tak úplně pravidlem, ale i 80 tisíc už představuje dobrý komerční úspěch, z něhož těží jak oceněný spisovatel, tak jeho nakladatel.

V tom také vězí důvod velkého zájmu nakladatelů o veškeré dění kolem literárních cen: tržby z prodeje oceněné knihy mohou dosáhnout až 35 procent jejich ročního obratu.

Letošní Prix Goncourt má ovšem také jednu hořkou dohru. O tu se postaral Eric Raoult, poslanec pravicové strany UMP. Ohradil se proti tomu, že oceněná Marie Ndiaye v rozhovoru uveřejněném dva měsíce před vyhlášením "goncourta" prohlásila, že se s rodinou přestěhovala do Berlína, protože se jí v Sarkozyho Francii nechce žít.

Raoult protestoval až u ministra kultury - je přesvědčený, že by se všechny oceňované osobnosti, jako vyvolení zástupci své země, měly vyjadřovat politicky korektně. Aféra je o to křehčí, že Marie Ndiaye je míšenka, dcera Francouzky a Senegalce, a novináři oprávněně zdůrazňují rasistický podtext Raoultových výroků.

Francouzi v Čechách

Zajímavé je, že přínos literárních cen padá úměrně se zeměpisnou vzdáleností. Tak by se aspoň dal zjednodušit fakt, že francouzskými porotami vyhlášené tituly zpravidla vůbec nedosáhnou obdobného úspěchu v Česku.

Tuzemští nakladatelé se při výběru knih k překladu velmi často řídí právě jejich úspěchem v původní zemi: prodaným počtem výtisků a získanými oceněními. To však v Česku zpravidla není zárukou komerčního úspěchu, ani podobně kladného ohlasu kritiky i čtenářů.

Autoři, kteří už přinejmenším v minulém desetiletí ve Francii patřili ke špičkám, v českých překladech vycházejí, ani jeden ale neznamenal kasovní trhák, ani jeden na sebe nestrhl obzvláštní pozornost. A to z různých důvodů. Beigbederových 99 franků, Windows on the world a Láska trvá tři roky (všechny v nakladatelství Motto) mají potřebně senzační náměty, ale dobré knihy to nejsou.

Román Čarodějnice Marie Ndiaye (Argo) či Donnerův Král bez zítřka možná neměl dostatečnou propagaci, a tedy si nenašel cestu ke správným čtenářům. Což je i problém knih v Česku relativně známého Jeana-Philippa Toussainta [česky vyšly jeho knihy Fotoaparát, Televize, Autoportrét (v cizině), Milovat se, Utíkat].

Málokdo z českých čtenářů totiž očekává od knih totéž, co se cení ve Francii, zemi s bohatou a přepestrou literární tradicí. Zatímco Francouzi si všímají jazyka, stylu, struktury díla, vnímají subtilní snahy o svébytný výraz a tón, vymezení se vůči klasice a tedy jakousi jinakost, Češi v knihách většinou sledují jenom děj, a nedostanou-li jasně popsaný příběh s jednoznačným poselstvím, bývají pohříchu zklamáni tím, co považují za francouzskou sebestřednost a vyprávění "o ničem".

Což je možná i důvod, proč dosud nenašel svého českého nakladatele Laurent Mauvignier, jehož předchozí knihy neměly historické téma ani politický podtext, vyprávěly "jenom" o lidském trápení. Kdo by se ale v Česku trápil s nějakými Francouzi...

Za vším hledej Vánoce

Jsou vůbec literární ceny pro někoho vodítkem? Lidé, kteří se literaturou živí a pohybují se kolem ní, tedy spisovatelé, nakladatelé, kritici, knihkupci, jsou přesvědčeni, že humbuk vyvolaný cenami nemá žádný přímý vliv na samotnou tvorbu, tedy "kvalitu" literatury, ale ani na zvýšení čtenářského zájmu.

Lidé, kteří literaturu čtou, kupují knihy tak jako tak a většinou se v nabídce, jakkoli je velká, dobře orientují i bez porot a jejich cen. Škarohlídi tvrdí, že závratné cifry prodaných výtisků oceněných knih způsobují nákupy zarytých "nečtenářů": podzimní literární ceny jsou prý pouze návodem pro nákup vánočních dárků.