Bez prostitutek by nebyl popis Španělska úplný, míní prozaik David Trueba

V televizi jsou ze mě vždycky nešťastní, protože nevědí, jestli mě mají představit jako herce, scenáristu, režiséra, novináře či spisovatele, říká David Trueba (1969). A to by jej také ještě bylo možné představit jako bratra slavného filmaře Fernanda Trueby.

Do Prahy nyní přijel uvést českou verzi románu Čtyři kamarádi, kterou v překladu Denisy Škodové vydalo nakladatelství Paseka.

HN: Ve Čtyřech kamarádech je Česká republika reprezentována postavou prostitutky. Nebylo vám tedy při příjezdu do Prahy trochu stydno?

Před deseti lety, když jsem román psal, byla zrovna ve Španělsku silná emigrační vlna z České republiky, Bulharska či Ruska a ti lidé vykonávali nejčastěji tuto práci... To, že románová prostitutka pochází z Čech, vzniklo proto, že mám k vaší zemi na rozdíl od těch ostatních vztah. Byl jsem tu už několikrát, znám české knihy a filmy a myslím, že tomu smyslu pro humor rozumím... V mém prvním románu je španělská prostitutka a v tom nejnovějším zas nigerijská. Při popisu současného Španělska prostituci nelze vynechat.

HN: Jste rád, že vyšel česky právě tento román?

Určitě je mi teď nejblíž má poslední kniha, která vyšla vloni, a o ní bych teď mluvil raději... Ale je pravda, že Čtyři kamarádi mají po Evropě docela dobrý ohlas a otevřeli mi dveře v mnoha jazykových oblastech.

HN: Je podle vás na Čtyřech kamarádech něco typicky španělského?

To asi ne. Nesnažil jsem se ovšem také napsat cosi univerzálního, naopak chtěl jsem psát velmi konkrétně, což ale ještě neznamená, že vznikne něco specifického. Chtěl jsem zachytit to, že po Frankově smrti přišlo sice uvolnění, demokracie a snadný život - ovšem vlastně stejně těžký, protože už není proti čemu a za co bojovat, rozprostřela se totiž prázdnota.

HN: Ve vašem románu je také zmínka o tom, že když už člověk chce začít něco psát, má se nejdřív sám sebe zeptat, jestli je schopen napsat něco tak dobrého, jako je Stendhalův román Červený a černý. Kladete si ještě dnes, než začnete psát román, tuhle otázku?

Červený a černý je vrcholné literární dílo... Myslím ale, že lze psát i s tím vědomím, že někde nahoře, nad námi, jsou tito géniové. Každá doba potřebuje své spisovatele, a teprve budoucnost ukáže, kteří z nich jsou Stendhalové. Myslím, že Stendhal také nevěděl, že je Stendhal.

HN: Před chvílí jste řekl, že byste raději mluvil o své nejnovější knize... Tak o ní něco řekněte.

Jmenuje se Umět prohrávat. Jsou to příběhy čtyř lidí, které jsou provázány. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá dívka, která má vážný vztah s argentinským fotbalistou, jenž přijel do Madridu. Otec té dívky se zrovna rozvádí a její babička umírá... Každá postava vypráví svůj příběh, ale také popisuje ty druhé.

HN: Škoda, že zde Umět prohrávat zatím nevyšlo, protože Češi jsou v umění prohrávat velmi dobří.

To jste ukázali i teď o víkendu tím debaklem v Davis Cupu... Nadal něco takového potřeboval, aby se zas psychicky zvedl. To byla ze strany českého týmu skutečná humanitární pomoc.

HN: Jste herec, scenárista i režisér a rovněž romanopisec. Také se vám na psaní knih zamlouvá to, že je tam všechno od začátku do konce tak, jak chcete vy?

Při filmu má člověk celý tým lidí, na kterém je závislý. Ovšem na druhou stranu musím přiznat, že při psaní knihy je zas někdy těžká ta samota, a tak by člověk v určitých chvílích byl i rád, kdyby kolem sebe měl tým, který by mu pomohl... A vím, že lidé se také často nemohou rozhodnout, zda dát přednost mým knihám, nebo filmům.

HN: A je vůbec třeba se rozhodovat?

Nutné to vůbec není, ale lidé jsou už prostě takoví. Chtějí mít jasno v tom, jestli je lepší Maradona, nebo Messi.