Osamělá hvězda Marta Vančurová: Herectví nikdy nebyl můj životní cíl. A vidíte, hraju pořád

Při vyslovení jména Marty Vančurové dokonce i muži, kteří by mohli být jejími syny, přiznávají, že je pro ně ideálem ženy. "Taková ta krásná, něžná," říkají zasněně.

Když se s ní potkáte, začnete chápat proč. Dodnes má totiž v sobě stopy půvabu dávné prodavačky Blanky z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, tragické milenky z válečného dramatu Milenci v roce jedna nebo obětavé maminky Hermíny ze Smrti krásných srnců. Může za to přímý pohled velkých očí, úsměv, který ji prozáří často tak nečekaně.

Má krásný, tichý, a přitom zvonivý hlas. Dívčí hlas. Zasměje se, a najednou upadne do myšlenek. Uprostřed věty náhle zaváhá, nadechne se, a zmlkne. Jako by řekla: Dost, škoda slov.

Z ničeho nic je někde, kam za ní nemůžete. V těch chvílích cítíte, že se vaše setkání odehrává na hladině něčeho netušeně hlubokého. Nějak se nehodí, abyste se tam dobývali. Raději počkáte, až ta chvíle pomine a z Marty Vančurové bude zase uvolněná žena, která se ráda směje.

Přivítala mě v pražském Divadle na Vinohradech, kde je v angažmá. Ve své ztichlé šatně, kam jsme se usadily k rozhovoru, mi mimo jiné vysvětlila, proč pochybuje, jestli je smysluplné veřejně otevírat své nitro. Neodmítla však mluvit ani o tom, čím vzbuzuje respekt: o svém osamělém zápase se zákeřnou chorobou.

Když vás před deseti lety ohrožovala rakovina prsu, projevila jste se jako velká bojovnice. Věděla jste to o sobě?

To poznáte, až když malér přijde. Já jsem hlavně tvrdohlavá. A navíc mi nic jiného nezbývalo. Měla jsem nevýhodu, ale možná i výhodu, že jsem byla na všechno celkem sama. Chtěla jsem žít, a tak jsem bojovala.

Jak jste bojovala proti strachu?

Pořád jsem cítila hroznou nejistotu, co bude zítra. A pak jsem si jednoho dne řekla: Ale vždyť když jsem byla zdravá, tak jsem taky nevěděla, co bude zítra. To neví nikdo. A najednou jsem se přestala bát.

Dokud to šlo, pořád jsem hrála, protože jsem moc potřebovala mít pocit, že žiju. Neztratit se. Hodně mi pomohl Jakub Špalek, když mě obsadil v Divadle Kašpar do těžké role ve hře Michaela Frayna Kodaň. Musela jsem sebrat všechny síly, a když jsem obstála, věděla jsem, že teď už dokážu cokoli.

Vedlo vás už hodně režisérů. Balík v dramatu Milenci v roce jedna, Herz ve Dni pro mou lásku, Vláčil ve Stínech horkého léta, Kachyňa ve Smrti krásných srnců. Naposledy Robert Sedláček v Mužích v říji. A řada dalších vás řídila na divadle. Každý z nich je jiný. Podřizujete se lehko?

Záleží na tom, co se zkouší a jak si s kým sedneme. Ovšem když už člověk přistoupí na nějakou práci, tak je vlastně vstřícný. A to platí z obou stran. S některými režiséry jsem trochu vnitřně zápasila. Ale to je proces, kterým musí herec během zkoušení projít - na začátku má nějaké zjednodušené představy, zatímco režisér ten kus vidí jako celek. Vždycky to je kompromis a nakonec musíte v zájmu věci srazit kufry.

Pro řadu lidí jste představovala idol. Pomáhalo vám to, nebo to bylo spíš břemeno?

Hodně jsem pracovala, a to samozřejmě přineslo odezvu. Patří to k profesi a já to tak beru. Mám schovanou krabici nejhezčích dopisů, a ty mě posilovaly. Na to špatné jsem už zapomněla. Někdy má člověk tendenci vyletět do oblak. Ale já jsem měla štěstí, že jsem měla milující zázemí, rodiče, kteří mě brali jako dceru, i když asi byli trochu pyšní.

Až dnes, když už nežijí, vím, že si schovávali výstřižky a radovali se z každého úspěchu. Nikdy mi to ale nedávali najevo. Spíš sledovali, jestli jsem pořád normální holka. Za to jsem jim vděčná. Protože jsem vzešla z takového prostředí, viděla jsem život ze země.

V romantické - a pořádně černé - komedii polského autora Michala Walczaka Lov na losa teď v Divadle na Vinohradech hrajete manželku starého "lampasáka" Myšku. Zaujalo mě, s jakým smyslem pro komiku tam zpíváte manželovu - a mimochodem i Stalinovu - oblíbenou Suliku. Máte školený hlas. Kdo vás přivedl ke zpívání?

Tatínek. To byl pro mě určující člověk. V mládí ochotničil a hezky zpíval. Snažil se mně i bratrovi nastavit možnosti, jaké sám neměl. A asi nás taky testoval, k čemu se hodíme. Věnoval nám každou volnou chvíli. Dneska mají rodiče daleko víc povinností. Nebo ani nevědí, že by se měli o děti zajímat.

Táta nás vozil před sebou na sedátku na kole a při tom nám pořád něco zpíval do ucha. Zpívali jsme i společně. Vyrůstala jsem v Praze na Lhotce, to tenkrát ještě byla skoro vesnice. Asi v osmi letech mě tatínek vzal do Krče, do pěveckého sboru Dalibor. A když o dva roky později vyhlásili konkurz do dětského sboru Bohumila Kulínského, zeptal se, jestli tam nechci jít. Chtěla jsem. To byl ten určující moment: že mě vzal a šli jsme tam.

Tenkrát nebylo pro děti tolik možností jako teď. Cvičili jsme v Sokole. Televizi jsme neměli. Nábor do dětského sboru, to byla pro děti obrovská šance. Přišlo nás tam asi tisíc, a já jsem uspěla. Ve sboru jsem krásně strávila dětství, a jsem za to moc vděčná. Jezdili jsme do ciziny, naučila jsem se kolektivnímu životu. Rozhodně to bylo lepší než "pionýráky".

Ve sboru si vás vyhlédl rozhlasový režisér Josef Henke a chtěl vám svěřit hlavní roli v Bergmanově hře Malba na dřevě, zfilmované jako Sedmá pečeť.

A já jsem to zazdila. Prostě jsem přestala chodit na zkoušky. Byla jsem osmnáctiletá gymnazistka, měla jsem zkušenosti z pěveckého sboru, ale o hraní ani ponětí. A najednou jsem měla hrát hlavní roli v tak náročné hře, navíc s takovými velikány jako Iva Janžurová nebo Ota Brousek. Hrozně jsem se styděla a strašně moc jsem nechtěla.

Chodila jste tenkrát na Bergmana do kina?

Jednou jsem měla na Silvestra hrozný splín, takový ten světobol. Nesnášela jsem hromadné oslavy. Nechtěla jsem slavit Silvestra, když si ho užívali všichni. Tak jsem v tom podivném rozpoložení šla do kina a na Silvestra viděla Bergmanovo Mlčení.

A byl tam ještě někdo?

No, moc ne. Pár lidí. Ale já jsem to potřebovala... Že to vůbec někoho napadlo, na Silvestra pouštět něco takového. Ale vlastně, proč ne?

V Bergmanově Malbě na dřevě jste nakonec dostala vedlejší roli a díky té hře jste vlastně přišla na DAMU. Prý jste ani netušila, co to je za školu...

Ne, protože mě ani nenapadlo se o něco podobného zajímat. Až pak se mě asistent režie, který se mnou tu Bergmanovu hru dělal, zeptal: A proč ty vlastně ještě nejsi na DAMU? To jsou takové ty osudové věty, které vás popostrčí. Tak jsem tam šla... vlastně nevím proč. Šla jsem to zkusit, a ono to vyšlo.

Napřed jste ale chtěla dělat přírodní vědy. Jak vás to napadlo?

Od dětství jsem vyrůstala v lese na Lhotce a jezdila s bratrem na prázdniny k babičce do Kolína. Babička byla bylinkářka, takže můj vztah k přírodě byl jasný.

Kdybych byla režisérka, měla bych tendenci obsazovat vás do rolí křehkých žen. Nemusela jste bojovat s tím, že si vás režiséři zaškatulkovali jako skromnou a oddanou Janu Eyrovou?

V divadle jsem ten problém nikdy neměla. Ale ve filmu se stává, že jste prostě nějaký typ a něco vyzařujete. To je v pořádku, jenom má člověk někdy chuť s něčím praštit. Janu Eyrovou jsem hrála v sedmdesátých letech. Od té doby jsem dost zestárla, a hodně jsem toho prožila i odehrála, takže teď už mi podobné škatulky nehrozí.

Pomáhá herectví člověku, který je spíš introvertní jako vy, vyjádřit něco, co nosí v sobě schované?

Každý herec určitě částečně čerpá ze sebe. A někdy mi divadlo skutečně pomáhalo i v životě. Bylo to takové záchranné lano, terapie, dávalo věcem smysl.

Poprvé jsem vás viděla ve filmu Jiřího Suchého Nevěsta. Víte, že od té doby příští rok uplyne čtyřicet let?

To jsem hrála ve druhém ročníku na DAMU. Premiéru jsem propotila trémou. A pak ten film hned stáhli, protože Jiří Suchý upadl v nemilost.

Je to po čtyřiceti letech pořád stejné stát před kamerou?

Kdepak. Nevěsta, to byl po všech stránkách křest. Před kamerou jsem stála poprvé. O filmu jsem nevěděla nic. Bylo to takové rozkouskované, experimentální. Mou první vědomou hereckou prací byl až další film, Milenci v roce jedna. To už jsem věděla, proč to chci dělat, a mohla jsem být trochu partner. Ale jinak mi film voní pořád stejně.

Jaký vztah jste měla k mamince Hermíně z filmu Smrt krásných srnců, která se divákům tolik vepsala do paměti?

Mně je blízký celý Ota Pavel, všechny jeho knížky. Tu obětavou maminku jsem měla moc ráda.

Naposledy jste hrála v nové satiře Roberta Sedláčka Muži v říji. To je dobrý film.

Taky se mi moc líbí. Asi i proto, že tam moc nehraju. Vždycky když jsem měla nějakou hlavní roli a celý film jsem se musela na sebe dívat a viděla své chyby, bylo mi z toho zle. V Mužích v říji jsem mohla být trochu objektivním divákem.

Jste ráda, že váš syn je počítačový grafik, a ne herec?

Ano, jsem ráda, že si našel obor, který ho baví a je v něm dobrý. Protože herectví je někdy i smutek a žádná matka nechce vidět, jak se její dítě trápí. A pak, je to hlavně osud. Já jsem neměla herectví jako životní cíl a vždycky jsem si říkala, že bych vlastně mohla dělat cokoli. A vidíte, hraju pořád. Ale zároveň čím dál víc tíhnu k venkovu a klidu.

Blíží se Vánoce. Co pro vás znamenají?

Mám štěstí, že jsem prožila hezké dětství a Vánoce mám z té doby zadřené v paměti. Později mi vzpomínka na ně vždycky pomáhala. Je taky důležité, že člověk dělá Vánoce pro někoho, pro děti a potom třeba pro vnoučata.

S Vlastimilem Harapesem jste donedávna jezdila na zájezdy s hrou Poslední léto, která vypráví, jak slavná Sarah Bernhardtová píše paměti. Vy jste nikdy neměla chuť psát?

Ale ano. Vlastně s tím pořád koketuji. V určitém období jsem moc ráda četla životopisné knihy o malířích. Vždycky jsem je brala jako literární útvar, který mě bavil. Když tam byly autorovy vlastní myšlenky, byl to bonus navíc. Milovala jsem například Schulzovu knihu Kámen a bolest o Michelangelovi. Je v ní spousta věcí, které mi otevíraly svět.

Ale psát vlastní paměti, to by mě nikdy nenapadlo, protože člověk je strašně subjektivní. Když začnete něco pojmenovávat, je to jenom váš pohled. Ostatní zúčastnění to mohou vidět úplně jinak, ale nemohou se bránit. A hlavně si nic nepamatuju. Utkvěly mi jen pocity a zážitky, útržky a to důležité, co mě ovlivňovalo a posouvalo dál. A to nepotřebuju nikomu říkat. Myslím, že důležitá je práce, co po mně zůstává.

Data
1973
Spolu s Viktorem Preissem si zahráli dvojici milenců pronásledovanou hrůznými zážitky z války ve filmu Jaroslava Balíka Milenci v roce jedna.

1986
Jako obětavá maminka Hermína ve filmu Karla Kachyni podle knihy oblíbeného spisovatele Oty Pavla Smrt krásných srnců.

1998
S Vlastimilem Harapesem v pražské Lucerně při udílení Českých lvů za rok 1997.

2003
Na scéně Divadla na Vinohradech, kde je v angažmá, hrála Emílii v Othellovi Williama Shakespeara. Na snímku spolu s Janem Šťastným v roli Cassia.