Krajčova lyrika na novém albu Jeviště je sice prázdná, má však elegantní cit pro jazyk

Deska Jeviště skupiny Kryštof překvapila datem vydání. Leden je pro hudební novinky mrtvý měsíc a vydat v Čechách desku dokonce na jeho začátku (byť nejprve 7. ledna ve formátu MP3 pouze na internetu, na CD pak před týdnem), to se už hezkých pár let nestalo.

Pokud byla cílem kalkulace, že se o albu bude v médiích víc mluvit, neboť na obzoru nebude žádný jiný nový konkurenční titul, pak se vydavatel strefil. I tak ovšem existuje jen málo českých desek, které zaujmou, a proto by se desce Richarda Krajča a jeho spoluhráčů věnoval tisk v každém případě.

Pár krutých slov na začátek. Většina nových písní Kryštofa, toť - podobně jako dřív - fňukání severomoravského polointelektuála začátku 21. století s verši odnikud nikam.

Je to beztvará lyrika o ničem, plácání prázdných slov, v němž se umělec (ne poprvé) snaží posluchačům ukázat, co všechno už přečetl nebo jak se vyzná na internetu. Na řeči o Malém princi a Medvídkovi Pú se vždycky lovily ty méně bystré středoškolačky. Má to Krajčo zapotřebí? Ale zlaté chvíle, kdy jsou jeho písně "jen" o lásce! Když totiž Krajčo přijde s jakýmsi humorem, například ve skladbě OstravSKA balada, která je víc balkánské ska než balada, tuhne tvář do křečovitého šklebu místo do úsměvu.

Přeneseme-li se ale nad problémy mladého muže, který se ne a ne zbavit puberty, musíme u Kryštofa objevit také pozitiva. Dokonce tak velká, že mu odpustíte Krajčovu rozervanost nebo to, že místy intonuje jako slon. Je s podivem, že zatím nikdo nikdy nedocenil jazyk Krajčových písní. Ruku v ruce s ostatními spoluautory nabízí tak pěknou a elegantní češtinu, až máme pocit, že posloucháme jediného spravedlivého na české pop-rockové scéně.

Na tuzemského rockera má Krajčo bohatou slovní zásobu a rád si hraje se slovy. Někdy vtipně, někdy méně, ale vždycky je z toho cítit láska k rodnému jazyku. Když v písních použije hovorový jazyk nebo nářečí, tak s citem pro situaci a vždy s pochopením pro správnou míru.

Krajčo má smysl pro formu, dovede například napsat písničku jako efektní litanii. Občas se mu povede hezký zvukomalebný verš, který by obstál i mimo písničku. A navíc je mu vždycky rozumět! Bohužel, tím spíš pozná i nezkušený posluchač, že zpěvák tu a tam ujíždí.

Slovenský zpěvák Palo Habera sice jednou výstižně řekl, že jedině autor může zpívat falešně, ale tu a tam je toho moc. Na druhou stranu, po hudební stránce je Jeviště deska až moc vyleštěná a jako ze škatulky a takový element ji zlidšťuje.

Čitelnost je vůbec velkým kladem nového alba Kryštofa. Krajčo spolu s producentem Borisem Karloffem namíchali jednu ze zvukově nejvyváženějších desek v historii české populární hudby. To, jak pracují s prostorem, patří mezi největší zážitky z každého dalšího poslechu Jeviště.

Je nádherné poslouchat, jak se například stávají vůdčím nástrojem titulní skladby bicí, vytažené dopředu jako dominantní instrument, nebo co dovede v úvodu Sedmilháře syntezátor, jehož zvuk je mimochodem velmi podobný analogovým nástrojům, které na poslední desce použili Depeche Mode.

Také dechová sekce vytváří prostor a navíc přísně úsporně tu a tam přidává barvy, které vydají za všechny počítačové efekty. Tak má vypadat chytrá muzika.

Možná, že předchozí album Kryštofa, Rubikon, mělo víc chytlavějších písní, Jeviště však je aspoň z muzikantského hlediska zase o něco zralejší dílo. Ke Krajčovu unyle romantickému kňourání můžeme mít řadu výhrad, to ale neznamená, že neodevzdal svému publiku solidní práci.