Tajné životy slavných spisovatelů odhaluje Američan Schnakenberg

Jaký je rozdíl mezi Sagvanem Tofim a Williamem Burroughsem? A mezi Vendulou Svobodovou a Sylvií Plathovou? Zaprvé: Sagvana Tofiho a Vendulu Svobodovou znají čtenáři českých bulvárních tiskovin, zatímco Williama Burroughse a Sylvii Plathovou zná vzdělanější vrstva lidí po celém světě.

Zadruhé: William Burroughs a Sylvia Plathová vytvořili výrazné umělecké dílo. Proto, i když už nejsou mezi živými, je důvod o nich psát, jak dokládá Robert Schnakenberg (1969) v knize Tajné životy slavných spisovatelů.

To Sagvan Tofi a Vendula Svobodová žádné výrazné umělecké dílo nevytvořili a bylo by možná i lepší, kdyby se o nic takového ani v budoucnu nepokoušeli. Přesto o nich ale bulvár stále píše a tyto články každé ráno zajímají nezanedbatelnou část české populace...

Na úplně opačném pólu jsou pak akademici, kteří pouze sledují svůj index citovanosti a mají za to, že umělecké dílo se obejde bez autora.

S pytlem přes hlavu

Ta mezera je tak značně široká. Na jedné straně jako by se tedy bulvár neustálým nafukováním a vymýšlením banálních zjištění rozhodl pomoci zakrýt prázdnotu těch, které používá k prodeji novin, na druhou stranu pak jako by vědci říkali, že autor literárního díla nabídl již příběh právě ve svém románu, a tak vyprávět o něm samotném už není třeba.

Proč by se mělo vyprávění příběhu omezovat pouze na tyto neprodyšně oddělené skupiny? Robert Schnakenberg nabízí ve své knize určitý průsečík.

Vypráví totiž bulvárním způsobem o osobnostech, které stvořily významné, či dokonce nesmrtelné literární texty. A nedlouho po začátku čtení si uvědomíme, že výjimečné dílo souvisí s výjimečným autorovým životem - ať už je to drogám holdující divous či skrývající se podivín.

Tak se třeba o americkém prozaikovi Thomasi Pynchonovi, který jde stejnou cestou, jakou donedávna razil i J. D. Salinger, totiž naprosté odloučení od společnosti a novinářů, dočteme: "Pynchon není úplně nekomunikativní. Dvakrát se objevil v kresleném seriálu Simpsonovi, pokaždé jako šílená karikatura sebe sama, s pytlem přes hlavu."

Ne ne, v Schnakenbergově knize nenajdeme žádného nudného manažera vlastní kariéry, který by na stipendiích snášel studená literární vejce.

Další věc, kterou si čtenář Tajných životů uvědomí, je, že při tomto přístupu k autorům opravdu dílo automaticky mizí - stává se něčím naprosto nepodstatným, srovnatelným nanejvýš s kotníkovým náramkem.

Je zde James Joyce, píšící vulgární dopisy své budoucí manželce, Emily Dickinsonová, která byla údajně tak cudná, že ji směl lékař vyšetřovat jen skrze dveře, Franz Kafka, známý na nudapláži jako "muž v plavkách", či William Faulkner, jenž zamlada pracoval na poště, dopisy však neroznášel, nýbrž likvidoval.

Gatsby byl černoch

O Joyceově Odysseovi, Kafkově Procesu, Faulknerově Hluku a vřavě či básních Emily Dickinson se tu ale vlastně nedozvíme nic. Je tu však stále alespoň ta možnost, že čtení Schnakenbergovy knihy může někoho přivést k tomu, že si pak přečte i je - když autoři byli takoví svérázové.

Tajné životy také jako by slavné autory polidšťovaly. Stvořitelé velkých knih se v současném světě na srovnatelné osobnosti chudém stali tím, čemu se dnes říká "ikony".

Čím dál častěji jsou předlohou k sochám a pomníkům, hodně se o nich mluví ve školách, ale možná i proto se čím dál méně čtou. Svou neživotností a často i proklamovanou až nadlidskou ušlechtilostí pochopitelně odpuzují. Proto se dá skutek Roberta Schnakenberga přivítat - sundává totiž autory živých děl ze soklu, a tím je oživuje, polidšťuje.

Způsob, jakým to americký autor činí, navíc jaksi odsouvá nařčení z parazitování na slavných jménech, které tak často z publikací takovéhoto typu čiší. Texty Roberta Schnakenberga jsou svižné a vtipné, navíc je doplňují povedené kresby Maria Zuccy. O tom, na jakou vlnu je autor naladěn, svědčí i to, že se vysmívá literárnímu vědci Carlylu Thompsonovi, který svého času bádal tak usilovně, až došel k závěru, že hlavní hrdina Velkého Gatsbyho od F. S. Fitzgeralda byl černoch.

Na druhou stranu má sympatie pro konání Marka Twaina: "Při jednom projevu Několik poznámek k umění onanie se soustředil na téma masturbace a radil: ,Když už musíte hazardovat se svým sexuálním životem, nepoužívejte aspoň ruku moc často.' Jindy zase publiku včetně anglické královny přednášel na téma vypouštění větrů." Pro někoho může jít sice jen o slovní onanii, ale vedle Thompsonova akademického vypouštění větrů to jistě obstojí.