Nová deska Mňágy a Žďorp je déjà vu, které již neohromí

Valašskomeziříčská skupina Mňága a Žďorp má za sebou třiadvacet let existence a jedenáct desek. Možná je tím pádem nejvytrvalejší kapelou své generace. Naskýtá se však otázka, zda je to dobře. Někdy málo může být více.

Kdyby kapela zůstala při dvou prvních deskách, anebo skončila po albu Ryzí zlato z roku 1995, které dala dohromady s Ivanem Králem, byla by dnes legendou.

Takto je svou novou písňovou kolekcí nazvanou Takže dobrý komickou parodií sama na sebe. Deska navíc lo-fi kvalitou záznamu stojí na úrovni špatně natočeného živého koncertu.

Problém Mňágy spočívá v tom, že už dávno nepracuje na svém dalším vývoji. Muzikanti si mohou myslet, že se mění, jenže sypou ze sebe jenom další a další pokusy přiblížit se tomu, co před dvaceti roky pregnantně řekli ve své nejslavnější skladbě Hodinový hotel.

Jejich leader Petr Fiala se urputně monotematicky točí dokola a pořád dál sděluje světoborné poznatky, že "většinou lidi dělají, co ani dělat nechtějí".

Sound je pořád stejný (jen jednou víc prohnaný studiovou elektronikou, nebo jako tentokrát na novince Takže dobrý - plechovější), slovník se opakuje a melodie připomínají vlastní staré skladby. Frontman dokonce v úvodní písni frázuje ještě nejistěji než v roce 1991, kdy kapele vyšla první deska.

Prosívání popela

Prý jsou muzikanti kapely Mňága a Žďorp trochu radostnější než dřív, ale jestli je v jejich písních tu a tam nějaký úsměv, tak hodně křečovitý. Prázdno v duši, které je věčným tématem Fialových písní, se tím neodstraní. Dokládá to například píseň Terezka, jejíž hlavní hrdinka si dá jointa a neví, kde je a proč tu je.

Pak si dá z krabičky ještě nějaké svinstvo a už ví, kde je a proč tu je. To je fakt optimismus! Ale jinak je Terezka jednou z hudebně nejzajímavějších písní desky. Je v ní trochu parodie na swing band, která podobně jako ostatní songy trpí špatným smícháním a tím, že deska "nehraje", čili postrádá jakoukoli energii a pohyb vpřed.

Jistěže mezi otřískanými nápady probleskne občas pěkná myšlenka. Posluchač musí ovšem dlouho prosívat popel, než najde tak poetický obraz jako "nekonečno se na krátkou vteřinu schovalo ke skutečnosti do tepla pod peřinu". Za takovou krásu je pak člověk ochoten desce odpustit mnohé.

Statečný amatérismus

Svým způsobem je neměnnost Mňágy chvályhodná. Petr Fiala určitě dělá, co dělat chce a co cítí, že dělat musí. Stojí si nekompromisně za svým a nepodbízí se. Člověk by měl Fialovi za jeho statečný programový amatérismus držet palce. Jenže ono je to všechno takové fňukání.

Říkat, že všechno stojí za houby ve dvaceti, to je celkem logický rys doznívající puberty, o dvacet let později je to trapné až komické, i když se to muzikanti snaží neříkat s tak kyselou tváří.

Jenže Fiala má paradoxně problém, že nejlepší verše se mu daří právě tam, kde je z něho největší depresák. Takový DJ Loutna s sebou radostný pohled na svět nepřináší, avšak text je to z hlediska poetiky dobrý.

Takže problém

Můžeme konstatovat klasickou cimrmanovskou pravdu, že s obsahem textů Mňágy a Žďorpa můžeme souhlasit, nebo nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Svou náladou však ještě zvyšují dojem celkové unavenosti - a ta je nejvýraznějším pocitem, jejž s sebou hudba na desce Takže dobrý přináší.

V roce 1988 bychom si ji možná jeden od druhého kopírovali na kazety. Jenže od té doby se svět posunul a také přístup k hudbě se výrazně změnil. Ještě jedna taková deska a už se vynoří otázky "Koho to asi ještě zajímá?" nebo "Dělají to ještě pro lidi, nebo už jen pro sebe?"