Ondřej Havelka ví, jak udělat z opery "divadlo pro lidi"

Seznam režírovaných operních titulů pětapadesátiletému Ondřeji Havelkovi postupně narůstá. Ukazuje se, že pozdnější debut v oboru nemusí být nevýhodou.

Havelkovi se i bez dlouholetých zkušeností daří a uznání k němu nesměřuje proto, že je populární jako herec i hudebník, ale díky zážitkům, které jeho projekty v žánru hudebního divadla přinášejí.

Naposledy zaujala Havelkova režie Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha, jež měly v pražském Národním divadle premiéru tento měsíc.

Z kluziště k nevěstě

Havelkova profesionální práce v operních divadlech začala tak trochu klukovskou hříčkou - "hokejovou operou" Nagano. To mu bylo padesát. První skutečnou operní režií byla však až o dva roky později brněnská Prodaná nevěsta, v níž se v roce 2006 Havelka vrátil do města, kde obor studoval.

"Prodanka" stejně jako tam nedávno v Havelkově režii uvedený Netopýr, ale i jeho pražská Bohéma a rovněž Hoffmannovy povídky, mají hodně společného: v rámci daného stylu díla inteligentní, v detailech netuctové řešení, podrobné herecké vedení pěvců i dávku nápadité hravosti, která se stává zdrojem potěšení.

Havelka bezelstně setrvává v tradičních mantinelech žánru a řemesla, nepouští se do převratných aktualizací, filozofických koncepcí či vytváření nevídaných obrazů a situací. Avšak konzervativnost neznamená nudu nebo muzeálnost - naopak, právě proti tomu je promyšleně v opozici.

A oproti univerzálním režisérům přistupujícím k opeře jako ke každému jinému divadlu má výhodu svým muzikantským zázemím. Poskytuje mu možnost vycítit a rozpoznat vztah hudby a děje, a tím také vyjádřit přirozenost pohnutek a intenzitu situací a emocí. Ostatně, právě s tím souvisí rovněž Havelkova schopnost vyprávět operní příběhy přehledně a zajímavě, navíc civilně.

Vraž do toho dobrý gag

Už ve své Prodané nevěstě, v události, jež měla váhu "debutu roku", nezapřel zálibu v evokaci uplynulých dob, jak to dělá coby zpěvák věnující se například jazzu z počátku dvacátého století.

Ale nezůstal zdaleka jen u toho. Vyprávěl operu jako barvitě vykreslenou masopustní vesnickou historku a ukázal, že lze překročit rámec operních klišé - pouhých živých obrazů, prázdného patosu a stylizovaných pohybů -, a to směrem k přirozenosti bezmála filmové.

Podobná byla v Brně počátkem letošního roku v Havelkově režii Straussova opereta Netopýr. I v nadsázce se mu v inscenaci daří udržet úroveň a vkus, nedává prostor frivolnosti ani trapnosti. Přidává naopak řadu neokoukaných momentů.

Celek je klasický i vtipný, žádné retro, spíše komická opera než pouze opereta. Zábavnosti napomohla čeština inscenace oživená brněnskými narážkami i komediální etudy sólistů s přirozenými charakteristikami postav.

Havelkův lehký odstup je zdařilým pokusem o hudební divadlo, současné a využívající všeho, co lze vytěžit ze zdánlivě obstarožního žánru. Ukazuje se, že toho mimochodem není málo... V Pucciniho Bohémě uvedené ve Státní opeře Praha se Havelkovi v minulé sezoně také podařilo najít v melodramatickém příběhu z pařížského uměleckého polosvěta množství příjemně komických detailů.

Nešlo o srdceryvné drama, nýbrž o realistický i dojemný žánrový obrázek s důvěryhodnými detaily, bez schválností a tu a tam s dobrým gagem.

Havelkovy inscenace jsou výrazně režisérskými projekty. Neprezentují však režiséra, ale ukazují, že lze opustit nevěrohodný svět nenápaditě pojímaných oper a dospět k prostému a opravdovému hudebnímu divadlu o lidech.

Co je Havelkovo, to se počítá

Jeho zatím poslední úkol, Hoffmannovy povídky, jsou rozvláčnou francouzskou romantickou operou. Však také představení v Národním divadle, nově otevírající kompletní verzi díla, trvá bezmála čtyři hodiny. Hudební nastudování Michela Swierczewského je přirozeně emocionální, bez sentimentu, možná někdy až málo rafinované.

Nicméně Havelka se v opeře neztratil. Tři prostředí tří lásek jsou odlišena, celek je šikovně propojen. V rovnováze se tu nacházejí snovost a bizarnost s realismem, avšak probleskne též ironický odstup. A scéna s loutkou, do níž se básník Hoffmann zamiluje v domnění, že jde o dívku? Pohyby "stroje" i různé druhy jeho selhávání, vyjádřené v pokřivených koloraturách sopranistky, vymyslel Havelka zábavně.

Na tuto proslulou epizodu se v opeře čeká podobně jako na scénu Komediantů v Prodané nevěstě. V obou případech si režisér, jenž to dobře ví, s řešením pohrál a očividně si to užíval. Publikum s ním.

U Nagana, kontroverzního, ale úspěšného projektu, později znovu uvedeného na scénu, ještě nebylo jasné, kam Havelka směřuje. Šest let je však dobou, za kterou se už v české opeře osobitým přístupem regulérně a definitivně etabloval. Je s ním možné počítat.