Operní svět má novou událost. Vídeňská Médeia boří mýty

Objednávka a předem určený termín premiéry - "práce jako každá jiná". Médeia vznikla na zakázku Vídeňské státní opery. Ta se v roce 2006 obrátila na skladatele, který platí za jednoho z nejuváděnějších žijících operních autorů vůbec, na čtyřiasedmdesátiletého Berlíňana Ariberta Reimanna.

Například jeho shakespearovský Lear ze sedmdesátých let se dočkal zatím více než třiceti různých nastudování v širokém mezinárodním měřítku.

Ředitel Vídeňské státní opery Ioan Holender dal Reimannovi ve výběru námětu nové opery volnou ruku.

Dílo mělo být dokončeno ale tak, aby se jeho světová premiéra uskutečnila letošního 28. února. To se stalo a zítra bude inscenace uvedena v této sezóně naposledy.

Demytizovaný mýtus

Zatímco v tradičním antickém mýtu působí Médeia jako démonická čarodějka, v Reimannově opeře je to spíše zoufalá žena trpící nevěrou Iásóna, otce jejích dvou malých synů. Médeia se však nevzdává a Iásóna chce za každou cenu získat zpět.

Po příchodu z Kolchidy do řeckého Korintu odkládá proto orientální oděv i nezbytnou pokrývku hlavy a navléká tamní moderní bílý plášť, aby Iásónovi dokázala, že se stala Řekyní. Dokonce prosí svou sokyni Kreusu, aby ji naučila hrát a zpívat jeho oblíbené písně.

Ačkoli tak může Médeia činit z prohnané ženské vypočítavosti, není to ten obraz chladné, kouzly obdařené heroiny, jejž načrtl již Eurípidés. Takto do jisté míry demytizovanou Médeiu, ženu trpící a ponižovanou, líčí v třetím dílu své trilogie Zlaté rouno rakouský dramatik devatenáctého století Franz Grillparzer.

A právě tuto část lakonicky nazvanou Médeia zvolil Reimann za předlohu své nejnovější opery, k níž si vytvořil i libreto.

Reimann si posluchače nepředchází. Orchestrální předivo je skoupé na kontrasty, leckdo by mohl laicky říci, že je to množina "chladných" tónů, jakási plazma "pavučinově spřádaných" zvuků, z níž se často uvolňují a spontánně vyšlehávají akcentované tóny.

Nad tímto neuspořádaným instrumentálním základem se vznášejí deklamačně vedené, ale bohatě koloraturami ozdobené vokální party. Představitelka Médeie, znamenitá německá sopranistka Marlis Petersonová, je zvládá bez jakéhokoli doprovodu, což zvýrazňuje Médeinu osamělost a opuštěnost.

Reimann psal Médeiu sólistům "na tělo". Vycházel z rozsahu jejich hlasových možností, takže všem pěvcům je až překvapivě dobře rozumět. Z partnerů Petersonové kralují především dva Rakušané: Elisabeth Kulmannová jako Médeina chůva Gora a Adrian Eröd jako Iásón. O znamenité hudební nastudování se zasloužil dirigent Michael Boder, specialista na moderní hudbu.

Okřídlená partitura

Inscenace z Curychu pocházejícího Marka Artura Marelliho je nadčasová a natolik sugestivní, že dala Reimannově partituře "křídla". Marelli operu nejen režíroval, ale vytvořil také scénu a světelný design. Vše je haleno do tmavě modré barvy, horizont je ohraničen haldami balvanů, které se pak při Médeině pomstě začínají hrozivě valit až téměř k rampě.

Kreontův palác, jenž připomíná jakousi baňatou zdviž, se tak efektně mění v ruiny.

Řekové se tu promenují v bílých kostýmech moderních fazón, zatímco Kolchidští svými oděvy asociují tradiční muslimské zahalení. I o střetu těchto dvou kultur Reimannova Médeia vypovídá s aktuální přesvědčivostí.