Radůzino album oslovuje téměř kazatelským způsobem

Básníci František Halas a Vladimír Holan kdysi uspořádali sbírku lidové poezie, kterou nazvali Láska a smrt. V těchto dvou slovech se odráží celý lidský život. Nic jiného v něm není tak zásadní, snad ještě narození - ale to už láska i smrt předpokládají, bez narození by se nemilovalo a neumíralo.

Když tradicionalistická písničkářka Radůza zpívá poslední slova na svém právě vydaném albu, znějí, jako by si šly halasovsky pro smrt: "Miluju vás." Nebo je to snad happy end prvorepublikového filmu s Oldřichem Novým, kázání na hoře Olivetské, výkřik Františka z Asissi, či obyčejný sentimentální kýč vepsaný i do názvu samotného Radůzina nového alba?

Jenže vždy záleží na kontextu slov, na tvůrčí lsti, s jakou se lze sofistikovaným způsobem "vylhat" až k uvěřitelné pravdě. "Lstivé" Radůziny písně jsou důvěryhodným komplexem hudby, slov a interpretace, ačkoliv při pouhém samotném čtení některých textů nacházíme mnohdy banální sdělení. Rozhodující je však právě ten celek.

Posluchače v něm nerozptylují popkulturní šidítka, ale naopak až kazatelským, pastýřským způsobem je jak ovce zahnán na louku ohraničenou plotem z lásky a smrti, kde dostává úkol, aby se - parafrázováno - "s bolestí slotou chodit učil". Album Miluji vás, jehož písně napsala Radůza v posledních letech, kdy se jí narodily dvě děti a přestála nemoc, tedy nabízí cosi jako řeholi.

Hudba se tu, jak je u Radůzy zvykem, odvíjí od tradičních forem (valčík, waltz, pochod, ukolébavka, romance...) a texty načrtávají až modelové situace, v nichž se tělo a zvlášť duše člověka ocitá v každé době. Protože běsi, o kterých také Radůza zpívá, nemají svůj čas vymezený, a Bůh, k němuž se obrací, je strážcem věčnosti.

Radůza je tedy v písních velmi konzervativní, s jistou licencí by se dalo říci, že až katolicky ("ani smrt nesrazí mě k zemi, přeci / jen k modlitbě dals mi kolena"). A její "kultura" tedy spíš pláče, než se směje. Vždyť smát se můžeme třeba Pierru Richardovi ve francouzské komedii, který nikdy neumírá, ale už těžko takzvanému reálnému světu, který od svého počátku lidem "pije krev" - aktuálně třeba na afghánských bojištích nebo skoro za humny v moskevském metru.

Radůza ale neglosuje nic aktuálního, převážně se drží symboliky archetypů (cesta, bitva, domov, návrat...), kterou má odvahu překročit jen zřídka: například v něčem až tajuplné písni Čokoláda. Radůzina objevitelka Zuzana Navarová je víc než pět roků po smrti, ovšem v prosinci 2008 zřejmě "napsala" Čokoládu prostřednictvím Radůzy.

Ta blízkost poetice Zuzany Navarové i její interpretaci je až neuvěřitelná. Ale to cti netratí. Spíš jde o přednost, jak Radůza zhodnocuje tradici, a to nejen tu archaickou jako v jiných písních. V Čokoládě poslouží jako textová rekvizita i jméno zpěvačky Suzi Quatro zrýmované se slovy "čtvrté patro" a "tramvaj odveze tě někam za Letnou... a ty máš záletnou".

Ne vždy jsou Radůziny rýmy, v kterých si docela libuje, tak elegantní a hravé jako v Čokoládě. Někdy jich chrlí příliš mnoho za sebou a příliš mnoho neobjevných (třeba v písni Ještě poseď, starej brachu: "už, retuš, tuš, kuš, muž, buš, tuž") až zvukomalba potlačuje sdělení textu. To je však přirozenou součástí energických erupcí, které Radůza do svých písní i jejich interpretace vkládá.

Většina z nich je malým Velkým třeskem, nekompromisně atakujícím posluchače jak poslední rána z milosti. V Radůziných písních je tak něco definitivního. Láska i smrt.