Zahraj to znovu, Becku. Písničkář předělává svoje oblíbená alba

Chameleónský hudebník Beck se ze zázračného mladíka, který oslnil hitem Loser a alby Mellow Gold a Odelay, na nichž proplétal melodické písničkářství se zlomyslným samplováním, stal poněkud méně nápadnou, o to však pevnější jistotou americké populární hudby.

Autorem z rodu Boba Dylana a Neila Younga, jež evidentně ctí a sem tam, beze ztráty originality, připomene nebo rovnou vysampluje.

Nahrávací klub

V loňském roce si vymyslel novou zábavu - Record Club. Pravidla jsou jednoduchá: s partou přátel se domluví na oblíbeném albu a během jednoho dne vytvoří jeho coververzi.

Výsledek pak v podobě videí zavěšuje na svou internetovou stránku, každý týden písničku. V současné době zveřejňuje výsledky čtvrté session.

Předchozí trojice byla vysloveně písničkářská. Sestava sice uvažovala o albech hiphoperů Digital Underground a europopových Ace Of Base, zvítězila ale klasika staršího data.

Jako první se přepracování dočkalo "banánové" album The Velvet Underground & Nico.

Následovaly další dva debuty, deska Songs Of Leonard Cohen a album Oar Alexandra Skipa Spence, člena nešťastně vyhořelé komety konce šedesátých let, sanfranciských Moby Grape, který svým osudem tak trochu připomíná pinkfloydovského Syda Barretta.

Něžní Velveti a skočný Cohen

Velvetovské předělávky ukazují, nakolik je Beckovi blízká uvolněná folkrocková lehkost. Velmi citlivě se totiž napojuje právě na písničkářské spodní proudy jinak poměrně experimentální předlohy.

Kapela, v níž mimo jiné hraje producent Nigel Godrich, vynikající multiinstrumentalista Brian Lebarton a islandská zpěvačka Thorunn Magnusdottir, si občas, jako ve freakoutově podané skladbě Heroin, trochu zablbne, jindy vykouzlí z rámusivých předloh Run Run Run, The Black Angel's Death Song a European Son překvapivou něhu.

V písních Leonarda Cohena se Beck obklopil členy skupin MGMT, Wolf Mother a Little Joy a přizval také písničkáře Devendru Banharta. Výsledná kolekce je mnohem méně pietní než její předchůdkyně, některé písně jsou rapovány případně haleny do skočných a houpavých hávů. Na vině je, jak se zdá, Banhartova záliba ve stylu tropicalia.

Spencovská kolekce je pro změnu opět poněkud temnější a Beckovým rovnocenným partnerem je v ní Jeff Tweedy, frontman skupiny Wilco, která se zúčastnila v plné sestavě. Nechybí ani současný soulový bard Jamie Lidell, kanadská písničkářka Lesleie Feist (členka skupiny Broken Social Scene) a vždy přítomný, pozoruhodný Lebarton, nenápadná hvězda celé série.

Až dosud se materiál Record Clubu odvíjel od materiálu, který eklektik Beck ctí a má pro něj mnoha alby prověřený cit a je v něm jako doma.

Čtvrté setkání Record Clubu, v němž tentokrát kromě Becka a Lebartona hrají členové skupin Liars a St. Vincent a kytarista z legendární brazilské psychadelické formace Os Mutantes, si ale vytklo zatím nejdobrodružnější cíl: pustilo se do průlomového alba australských INXS Kick.

Šedesátá léta vystřídal rock s názvuky funky, diska a soulu. Ale jak víme z desky Midnite Vultures, i s tím už si Beck poradil.