Georges Perec

Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu
(Přeložila Kateřina Vinšová) Mladá fronta, Praha 2010. 88 stran. 179 korun.

Kniha s českým překladem textu Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu, je velmi dobrým počinem. Už jen proto, že připomíná francouzského prozaika Georgese Pereka (1936-1982).

Když na pulty českých knihkupectví před dvanácti lety dopadl překlad jeho románu Život návod k použití, byla to skutečná knižní událost - tedy ta, která se s příchodem nové literární sezony nezapomíná.

Když si člověk přečte román, jakým je Život návod k použití, tuší, že se jedná o autorův vrchol a že jeho další texty už větší zážitek nepřinesou. Na druhou stranu ale také naštěstí platí: Kdo pozná Georgese Pereka, chce od něj číst všechno.

Ale zdaleka ne všechny jeho texty česky vyšly. Časopisecky byly publikovány prózy Věci, Co je to tam na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? a Pokus o vyčerpávající popis jednoho místa v Paříži, knižně vyšel román W aneb Vzpomínka z dětství a také Kabinet sběratele.

Dílna potenciální literatury

Georges Perec byl součástí skupiny OULIPO, tedy Dílny potenciální literatury, jež spojovala exaktní vědy s literaturou - a s hravým přístupem. Jak víme, určitá metoda ale ještě zdaleka neznamená vznik literárního díla, nad to vynikajícího literárního díla: to, že je někdo kupříkladu surrealista, ještě automaticky neříká, že je umělec.

Z OULIPA vynikla také pouze díla Raymonda Queneaua, Itala Calvina, právě Georgese Pereka a také touto dílnou ovlivněný román Nebe, peklo, ráj argentinského autora Julia Cortázara.

Přitom platí, že nejoceňovanější díla sice vytyčená pravidla respektují, ale zároveň je přesahují. To je právě případ i složitě a důmyslně konstruovaného systému románu Život návod k použití. Vedle něj Georges Perec napsal třeba také prózu, kde vynechal nejpoužívanější francouzskou hlásku e, poté zas text, kde ze samohlásek použil právě zas jen ji.

Jeho prózy vycházejí často z nějakého geometrického obrazce, matematického vzorce či jiného omezení - naplnit je však autor může, čím chce, to je jeho tvůrčí pole. A Georges Perec psal s nadhledem, avšak zároveň byl do svého díla zcela ponořený - zatímco řadě jiných nadhled zoufale chybí a ve svých literárních pokusech tonou.

Jak se vynachází šéf?

Aby tedy bylo jasno, Georges Perec nebyl žádným nudícím se hejskem, který by si z dlouhé chvíle vymýšlel nejroztodivnější literární kejkle. Oba jeho rodiče zemřeli během druhé světové války, otec v jednotkách Cizinecké legie podlehl již v roce 1940 zranění, matka zahynula v Osvětimi.

Odchod Perekových rodičů z Polska do později rovněž obsazené Francie byl tedy marný... Zachránit se ale podařilo alespoň syna, který byl odvezen do volné zóny.

Tento zážitek nicméně na chlapci zanechal silné stopy. Později se Georges Perec také několikrát podrobil psychoanalytické léčbě. Nejen v jeho W aneb Vzpomínce na dětství lze nalézt ozvuky tohoto hraničního zážitku.

Perekovu hravost, vedoucí k budování až obludně působící úplnosti, totiž je možné vnímat rovněž jako zobrazení odlidštěnosti - spíše ale nelidskosti - mimo jiné světa, který se snažili instalovat Hitlerovi pohůnci a který nebyl k životu.

V tomto směru se nyní vydané Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu jeví jako dílo poněkud lehčí. Text bez interpunkce se zaplétá, stále se vrací, neboť důkladně vypočítává další a další možnosti, které se naskytují, pokud některá z předchozích možností nevyjde.

Věta přes osmdesát stran

Cesta k pronesení požadavku o zvýšení platu do očí nadřízeného je vskutku klikatá. Je v kanceláři? Poslouchá vás? Co měl k obědu? Jsou jeho dcery zdravé, nebo mají spalničky?

Georges Perec se opět skrze tuto novelku může jevit jako obstrukční týpek, který má energie na rozdávání... Ale možná takový náhled svědčí spíše o zjednodušeném vnímání, pokud ne rovnou o namlouvání si toho, že je vše jinak, že to přece není tak složité...

Protože to, co předestírá ve svém textu francouzský autor, se dá nazvat úplně jednoduše: realismus. Ostatně, jaképak literární veletoče, vždyť Georges Perec celou tu zaměstnaneckou štrapáci popisuje jedinou větou. Co na tom, že teče přes osmdesát stránek...