Utloukání času v životě, který je od začátku zabitý

Zabít matku. Název novely švýcarského autora Jürga Amanna (1947) se zdá efektní. Samotný text je však právě všechno jiného než efektní - silný tak, že člověku "cuchá vnitřnosti".

Po dočtení si proto už o názvu nikdo nemůže myslet, že jím chtěl prozaik útočit na první signální.

Jen chtěl vystihnout víceznačnost textu a v něm popisovaného života, který díky zdravotní péči končí o něco později, ovšem v odlidštěném nemocničním prostředí.

Maloformátová kniha přináší text o pouhých sedmdesáti stranách - na tomto rozměru v literatuře ale opravdu nezáleží. Švýcarský prozaik rozhodně nepatří k dnes tak rozšířenému cechu spisovatelů, kteří budují své fiktivní texty velmi důmyslně, avšak z materiálu z druhé ruky.

O Jürgu Amannovi se ani nedá říct, že na rozdíl od románových konstruktérů sází na autobiografický materiál - on je jím totiž znovu a znovu pohlcován. Není umanutým monstrem, zaplňujícím bílé stránky, nýbrž citlivým člověkem, pro něhož psaní neznamená cíl, ale prostředek k sebevyjádření a cestu k nahlédnutí vlastního života.

Text novely Zabít matku (2003) čtenáři doslova letí před očima. A autorovy popisy rodinného života - zádrhelů, omezenosti, sobectví, nenávisti, necitlivosti a umírání - se opravdu do čtenáře zarážejí, kuchají v něm a vytahují z mlhy pozapomnění obdobné situace z jeho dětství, z jeho dospívání... Cosi - nebo všechno? - se musí dříve či později v našich životech pokazit, někdo musí zkrátka udělat něco, co v nás zůstane a co nás bude formovat, jako by říkala novela Zabít matku.

Jürg Amann umí vypíchnout jednotlivé věci a popsat je tak, že působí autenticky, tedy nanejvýš děsivě: "Mysleli jsme na to, co nám matka vyprávěla o své kamarádce z mládí, která nikomu nic neřekla, a v noci vyšla ven, aby se z nešťastné lásky vrhla pod vlak. Už se nikdy nevrátila. Nešťastná láska, nevěděli jsme, co to znamená."

Takové knihy má smysl vydávat, překládat, hledat a číst