Nedokonané očištění vede k božímu zatracení, říká Petr Zelenka

Petr Zelenka, režisér a scenárista kultovních filmů (Knoflíkáři, Rok ďábla, Karamazovi) a úspěšný autor divadelních her (Příběhy obyčejného šílenství, Teremin) představil minulý týden v pražské premiéře svou zatím poslední hru Očištění.

Text, který poprvé před třemi lety uvedlo v autorově režii krakovské divadlo Stary Teatr, nyní inscenoval se souborem Jihočeského divadla Martin Glaser.

"Když aplikujete ekonomické principy na svědomí a morálku, tak by z toho ten můj hrdina vycházel dobře," říká Zelenka o postavě spisovatele, který znásilní malého chlapce.

HN: Jedním z témat hry Očištění je neschopnost této společnosti rozlišovat mezi tím, co je ještě dobře, a co už špatně, uvědomovat si hranice svého chování, morálky. Jak si ty hranice tvoříte vy sám?

Tvořím si je za pochodu, a čím jsem starší, tím je mám asi taky dál. Ale při setkání s nějakým zásadovým člověkem, s někým morálně kvalitním nebo se zásadním uměleckým dílem, si člověk může uvědomit, kam že si to ty svoje hranice posunul.

HN: Dá se to vrátit potom zpátky?

Určitě ano. Ta společnost vytváří určité klima. Člověk může do určité míry lhát a podvádět, ale do jaké míry, to záleží na té době a také na tom, jakými lidmi jsme obklopeni. Jestliže ve společnosti nebude lež obecně tolerovaná, bude se prostě i méně lhát.

HN: Hrdina vaší hry není nějaký deviant hnaný libidem. Přesto stojí nad malým spícím chlapcem a zdá se, jako by se rozhodoval. Mám to zkusit? Nakonec chlapce ve spánku znásilní. Tu nepřekročitelnou hranici, za níž by měl vždycky následovat trest, vytváří také jen ta společnost?

To já nevím. Tohle je extrémní případ, kdy ten hlavní hrdina přestupuje veškerá tabu, všechny hranice, jak se tam říká: Není již součástí civilizované společnosti.

HN: V tom případě jste ve své hře vykreslil naši západní společnost jako "necivilizovanou". Publikum televizní reality show, v níž se spisovatel Michal veřejně přizná ke svému činu, se chová, jako by se nic nestalo. Chválí ho, že byl na placu "dobrej".

Protože to show vlastně udělal dobře. Oni si třeba myslí, že je za to, co řekl, placený, že to není autentické, že je to jen taková hra. Diváci v tom studiu už ničemu nevěří. To je omluva pro mnoho hluchých lidí - říkají, že realita stejně není reálná.

Ale šlo mi ještě o jednu věc. Ten hlavní hrdina se - čistě matematicky vzato - zlepšuje, protože jeho zločiny jsou čím dál méně závažné.

Znásilnil chlapce, to je hrůza. Pak se vyspal se svojí švagrovou, to už tak strašné není. A na konci ukradne v obchodě konzervu, což už je zcela zanedbatelné, že? Takhle funguje ekonomika. Máte dluhy a pak máte menší dluhy. A to je dobrá zpráva. Nakonec máte úplně maličké dluhy a všechno je v nejlepším pořádku.

Chtěl jsem, aby se dopustil zločinu, špatného činu a přestupku a aby mu za všechny tři ta společnost tleskala. Když aplikujete ekonomické principy na svědomí a morálku, tak by z toho ten můj hrdina vycházel dobře.

HN: Váš hrdina mi tím, jak sám sebe sleduje z odstupu, jako by byl sám sobě pokusným králíkem a zároveň udiveným pozorovatelem vlastního jednání, připomíná postavy z her Václava Havla. Očištění je vlastně diagnózou, popisuje určité mechanismy v myšlení současné společnosti podobně jako kdysi Havlovy hry. Máte je rád?

Mám raději ty "nehavlovské" - hlavně Audienci. Na nahrávce s Landovským jsem vyrůstal. Také Žebráckou operu a Vyrozumění. Líbí se mi na tom ta matematika, ty refrény, to zacyklení. Tím jsem se inspiroval, jistě.

HN: Před časem jste říkal, že máte chuť napsat politický muzikál, ještě vás to zajímá?

Od té doby jsem trochu muzikálovou formu studoval, ale k ničemu jsem nedospěl. Těm muzikálům, které byly v Čechách úspěšné, moc nerozumím. Většinou nechápu, proč měly úspěch. Šel jsem na obnoveného Drákulu a zdál se mi ve svém poselství příšerný.

Hlavní hrdina vyvraždí na počátku klášter a díky tomu se stane sympatickou postavou. Na konci pak má veliký výstup o tom, že mu svět nerozumí, protože je možná příliš velký intelektuál. Ale viděl jsem, že se lidi baví, publikum bylo nadšené, stovky lidí zaplatily obrovské vstupné a opravdu si to užívají. Uvědomil jsem si, že tomu žánru ještě nerozumím a že by bylo těžké se v něm vyjadřovat.

HN: Říkal jste v diskusi po představení, že vaše černé období, do něhož řadíte film Karamazovi i hru Očištění, pomalu končí. Jak jste do něj vůbec spadl?

To nevím. Když jsem se tak trošku přestal radovat ze života, tak mi někdy v roce 2004 na Příbězích obyčejného šílenství přišlo, že se lidi v divadle moc smějou. Normálně by autor měl být rád, že?

A když jsem pak dělal ten film, tak jsem ho trochu znásilnil proti podstatě předlohy, do smutna, což mu ani neslušelo. Ale bylo to záměrné, chtěl jsem zlomit hranu humoru někam jinam. S filmem Bratři Karamazovi to bylo snadné, tam byl smutek všudypřítomný a šlo spíš o to, jak tam vsunout nějakou drobnou legraci, aby to nebylo zcela temné.

HN: Název Očištění je ironický? Tam přece k žádné skutečné katarzi nedojde.

Jsou výrazy, které nemají v češtině ekvivalent, a bohužel to "coming clean", jak zní název mé hry v angličtině, je přesné: zveřejnění něčeho, což je zároveň spojené s očištěním. Tím, že něco zveřejníte, tak se toho jakoby zbavíte. Čeština tenhle výraz nemá. Proč ho nemá, se můžeme jen domýšlet. Možná proto, že v historii nebylo potřeba takovou činnost pojmenovat.

V té hře je samozřejmě otázka, zda k takovému "očištění" došlo. Spíš ne. Nikdy nedokonané očištění hlavního hrdiny vede k božímu zatracení.

HN: Co bude následovat teď?

Napsal jsem pro Poláky další hru a ta je o reklamním průmyslu. Reklamu jsem dělal za život jen jednu, ale nabízeli mi jich několik desítek. Začal jsem se zajímat o to, jak ten systém funguje - samozřejmě funguje zcela absurdně - a udělal jsem o tom hru.

Je o fotografovi, kterému je padesát, nikdy reklamy nedělal. Kývne na to, že jednu udělá a zamiluje se do toho projektu, protože to jinak neumí. Na začátku řekne: Udělám to kvůli prachům, ale srdce v tom nebude. Produkce mu říká: V pořádku, to my ani nechceme. Ale on si pak přečte scénář a je úplně nadšený: To je bomba. To musíme udělat. A když to té produkci pak klient sebere a zadá to někomu jinému, tak hlavní hrdina trvá na tom, že si to udělají sami, za svoje peníze. Což je jakýsi opak reklamy. Hlavní hrdina prostě odmítá akceptovat ten systém, že reklama propaguje nějaký výrobek, v tomto případě lék.

Zároveň ředitelem marketingu v té zadavatelské farmaceutické firmě je jeho spolužák z gymnázia, homosexuál, třicet let se neviděli. Takže se do toho začnou promítat i osobní věci a city a skončí to víceméně osobní tragédií.

V Krakově teď nemají peníze na to, hru uvést, tak jsem se domluvil s Michalem Dočekalem, šéfem činohry ND, že bych ji příští podzim udělal na Nové scéně. Musím to ale právně vyřešit s Krakovem.

HN: Když se člověk probírá z takového "černého období" k něčemu světlejšímu, bere odněkud sílu...

Nejspíš je to nějaké smíření s realitou. Nebo s osobními stropy.