Komiks Gemma Boveryová dokáže vykreslit depresi

Než Gustave Flaubert zasedl k románu Paní Bovaryová, toulal se po normandském venkově a prohlížel si ho barevnými sklíčky, aby zachytil vnitřní život postav v plné paletě vjemů.

Když se o sto padesát let později anglická karikaturistka Posy Simmondsová (1945) vydala ve stopách jeho knihy o "nervové slabosti" maloměšťačky, v níž začínají dějiny moderní literatury, vystačila si se škálou šedé.

Střepy v duši dnes totiž bývají hodně bezbarvé - a pro grafický román Gemma Boveryová z roku 1999, který vyšel minulý rok v českém překladu, je takový odstín světa přiléhavý.

Ema a Gemma v pokušení

Zatímco v portrétu zoufalé sebevražednice Emy Bovaryové vystupuje lékárník jako parodie na tehdejší volnomyšlenkáře, pro traumata Britky Gemmy Boveryové je klíčovou postavou soused pekař, zneuznaný intelektuál a doklad toho, že současnost přeje voyeurům všeho druhu.

Veden náruživou náklonností k hrdince, a to až za hrob, ukradne tento sečtělý šantala ovdovělému choti její deníky a podle nich rekonstruuje celou záležitost, jež musela už z podstaty tohoto literárního zrcadlení skončit chmurně.

Zjistí, že melancholická malířka Gemma přiměla novomanžela, stárnoucího rozvedeného flegmatika ve vleku hysterky, s níž má dvě nezvedené děti, odjet z londýnské periferie a znovu začít za kanálem La Manche. Jenže nálady partnerů se tu projeví v dřívější míře a krizi spustí pokušení.

Krajina Normandie, zvané též "malá Británie", jak ji poznamenal turismus a víkendové "chalupaření" Britů, slouží autorce jako bitevní pole pro další kolo kulturní války mezi Anglii a Francií, v níž si obě země mohou co do snobismu podat ruce.

Dobře ututlané emoce i kostlivci ve skříni, oceán nudy, kapka hamižnosti a nemožnost cele poznat druhé - to vše rámuje kulisy aférky, v níž se mladá žena spustí s uťápnutým hejskem, v jehož osobě dostanou pro změnu zabrat trosky místní aristokracie i Flaubertova předloha.

Oficiálně nejdráždivější erotická scéna literatury devatenáctého století - v níž Flaubert nechal kolébat drožku s milenci po Rouenu a čtenáře si domýšlet, jaké nestydatosti se v kabině páchají - tak dostává u Simmondsové podobu rozhoupané hipícké dodávky Volkswagen Samba zaparkované v útrobách supermarketu na znamení, jak hluboko jsme klesli.

Všichni jsme Boveryovi

Problém Flaubertovy doby podle romanopisců spočíval v tom, že se lidé obětovali emocím, které ve skutečnosti necítili, a další vývoj to pouze potvrdil. Tragikomický záznam Gemmina konce, k němuž přispějí mlčení, nedorozumění a náhoda, však není ostrovtipným zneužitím - natož vykradením - slavné zápletky v rukou postmoderního nenechavce.

Simmondsová nejenže příběh beze ztráty poetiky aktualizovala, ale složila v jeho pointě poklonu magii literatury, která mívá sklony být před životem napřed a vtipně ho režírovat.

Meze grafického románu ostatně autorka překonala už vědomím, že u tak subtilní psychologické látky nelze zůstat výlučně u dialogů v "bublinách", a naopak leccos je možné - a nutné - doříct obsáhlejším komentářem. Jeho ironičnost činí četbu stejně elegantní jako v čistokrevném textu.

A jedno zjištění je ještě mrazivější. Ke svému nejslavnějšímu dílu, s bolavou duší zoufale sám mezi šosáky, připsal Flaubert doušku: "Madame Bovaryová jsem já." V nelítostném Gemmině světě dospělo odcizení jedince uprostřed davu do té míry, že když ne všichni, pak přinejmenším mnozí z nás jsou Boveryovi. Dovede-li někdo takový pocit nakreslit, je jisté, že tenhle způsob komiksu má před sebou plodnou budoucnost.