Nechodím se dívat do Národní galerie, jestli můj obraz svěsili, říká malíř Stanislav Diviš

Přímé, mnohdy zářivé barvy, velké plochy, tučné linie, žádný stín. Jako by barevnost obrazů Stanislava Diviše, které jsou nyní vystaveny v brněnské Wannieck Gallery, vznikala ve spolupráci s nejlepší italskou zmrzlinárnou.

Ovšem ta plátna sladká nejsou. Od osmdesátých let, kdy Diviš jako člen skupiny Tvrdohlaví razantně vstoupil na českou výtvarnou scénu, budoval si nepřehlédnutelný malířský rukopis.

Jím vytváří obrazy v mnohadílných, pro něho charakteristických tematických cyklech.

Proslulé jsou Spartakiády, Květy z ráje, Kašpaři či Krajiny. "Volím cestu, která zdánlivě vypadá jednoduše. Ale na to, abych z ní vytvořil opravdový jazyk, jsem musel posbírat kvanta informací," říká docent z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

HN: Proč vytváříte cykly, až desítky obrazů na jedno téma?

Když namaluju solitérní obraz, jako kdyby mi něco chybělo. Je to jen taková "kontaktáž" s problémem. Neexistuje jeden pohled na věc, nejsem pánbů, neznám jednoznačné řešení. Cykly dělám vlastně jako součást sebevzdělávání, protože k nim musím sbírat materiály, vytvářet rešerše - a ty jsou nakonec širší než samotný výsledek.

HN: Kdy ale poznáte, že jste se už dostatečně vyjádřil?

Kdybych byl pracovitější nebo rychlejší, možná by obrazů z jednotlivých cyklů bylo víc. Ale spíš třeba už nenarazím na další informace, které by mě obohatily, a tak nepřichází nový podnět. Někdy zase práce na cyklu trvá roky, protože materiálu je opravdu hodně.

HN: Který z cyklů je největší?

Dva světy, které obsahují figurativní motivy, zátiší, prostě všechno možné. Dohromady je to asi sedmdesát obrazů.

HN: V některých z nich citujete středověké předlohy. Odkud pocházejí?

To je Giotto a jeho fresky z Assisi. On zkresloval perspektivu architektury a já jsem ji zkreslil ještě víc. A tu barevně dortovou architekturu jsem dal do kontrastu s kresbami svého syna, které si dělal ve škole při dějepise, když probírali nějaké krvavé události - třeba popravu českých pánů. Ta mortální témata jsem záměrně zasadil do marcipánové krajinky, ve které se odehrávají příběhy svatého Františka z Assisi. Je to střet jiných světů.

HN: Nekomplikuje vám život požadavek "moderní" doby, v níž umělec musí být originální?

Nejde o to, jestli společnost, doba nebo teoretici požadují originalitu. Ti nejlepší tvůrci jsou zkrátka originální, ať chtějí nebo ne. Protože jsou jedineční. Dílo samo o sobě originální není, originální je jeho autor, tedy člověk.

HN: Čím?

Způsobem vidění, kterým vnímá realitu. Když Leoš Janáček chodil přírodou, slyšel hudbu. A stejně tak malíř jde a vidí obrazy. Třeba Vladimír Boudník je viděl v otlučených zdech a z toho si vyvinul vlastní systém jak to vidění přenášet do své práce.

HN: Co vidíte vy?

Řekl bych, že jsem schopen vnímat věci v kontextech, které běžní lidé, kteří chodí jen nakupovat, nevnímají. Což je dané určitou senzitivitou.

HN: Jste přecitlivělý?

Mám kliku, že pocházím z normálního, docela drsného hornického prostředí a že moje cesta k tvorbě a umění byla komplikovanější než u dětí z tradičních rodin, které mají talent a rovnou, přirozeně jdou na umělecké školy. Proto jsem si musel vybudovat určitou odolnost vůči celé řadě jevů.

HN: Třeba když vás v osmdesátých letech vyhodili ze studií na Akademii výtvarných umění? Na druhou stranu je to součástí legendy, která prostřednictvím médií dnes dotváří umělce asi jako kdysi tradované legendy o svatých.

Proto také zvláště mladí umělci dnes pracují s tím, že média mohou výrazným způsobem modelovat jejich "podobu", kterou chtějí provokovat vnější svět. Jenže někdy vytvářejí intelektuální model, který je nečitelný a lidi odrazuje od umění jako takového.

Publikum přestává chápat, jaké hry se hrají, protože výsledkem už není obraz nebo socha, ale různé koncepty a všelijaké myšlenkové konstrukty. Pro většinu lidí je příliš komplikované to rozkrýt, takže je umění přestane zajímat.

HN: To znamená, že pomočit hrob výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého, jako to udělali Ondřej Brody a Marek Meduna, a video pak vystavili ve Špálově galerii, nebo vykálet se v Národní galerii na protest proti jejímu řediteli Milanu Knížákovi, jak to udělala skupina Rafani, nepřitáhne pozornost?

To už je sice sprostá a hloupá bulvární aktivita, ale pozornost bezesporu upoutá. Řada novinářů se jich pak ptá, proč to udělali. Kdežto těžko někdo z těch novinářů půjde třeba za velice dobrým malířem Richardem Konvičkou, aby se ho zeptal, co právě dělá. To by musel Konvička hodit obraz z mostu do řeky, aby si ho všimli. Ale ještě problematičtější je to, že výtvarnou scénu okupují teoretici a dokonce i umělci, kteří teoretizují, jako třeba právě Rafani. A to do společnosti přináší jen mnohem větší a větší zmatek.

HN: Ale teoretizuje třeba i váš přítel a člen Tvrdohlavých Jiří David, který byl navíc loni v odborné anketě Reflexu vyhlášen nejvlivnějším českým výtvarným umělcem posledního dvacetiletí. Proč právě on?

Protože pracuje s veřejným prostorem, s veřejným míněním, tím pádem je častěji vidět, je velice populární a taky se hodně angažuje. Vůbec není od věci, že pak vyhrává ankety, protože skutečně je mnohem aktivnější než zbytek výtvarné scény.

Za dlouhou dobu nevynechal jedinou příležitost, aby věci, které se mu buď nelíbí, nebo se mu zdají šarlatánské, nepravdivé a nečestné, nekritizoval. Jestli má vždy pravdu, o tom se dá samozřejmě diskutovat. Vybudoval si ale pozici jakéhosi mluvčího výtvarné scény, na kterého se obracejí média. Ale zároveň udělal i zářící trnovou korunu nad Rudolfinem nebo srdce na Pražském hradě, nad nimiž se taky rozpoutala veřejná diskuse, a to se stane málokdy a málokomu.

HN: Kdo by mu v tom mohl konkurovat?

Jedině Milan Knížák nebo David Černý. Spousta lidí říká, že Milan Knížák, Jiří David a David Černý jsou vlastně úplně stejní.

HN: K Milanu Knížákovi jako řediteli Národní galerie má ale Jiří David podobný postoj jako Rafani. Jen ho projevil jinak - peticí. Vás situace v Národní galerii nezneklidňuje jako Černého, Davida, Rafany a další?

Netrpím stihomamem, abych se každý měsíc chodil dívat, jestli můj obraz svěsili, nebo ne. Milan Knížák má vlastní názor, který sice časem překáží čím dál tím většímu množství lidí, ale jeho postoje jsou konzistentní, názory nemění. Když na počátku vymetl z Národní galerie někoho, kdo se všeobecně nelíbil, tak mu ostatní tleskali, pak vymetl i je, a tak už mu netleskají.

Expozice se čas od času proměňují, ale není mi úplně jasný systém toho, jak se doplňují sbírky. Podoba Národní galerie bude vždy záležet na tom, jaký ředitel ji povede a s jakou koncepcí přijde. Pak ho budou jiní chválit a jiní ho budou kritizovat, možná zase budou někde kálet, v každém případě ale ředitelé odcházejí a koncepce se mění. Jsou ovšem horší věci, které ovlivňují výtvarnou scénu.

HN: A to je co?

Dějiny českého výtvarného umění, které teď vydala Academia. Současné umění je v nich tak špatně popsané, že mě to uráží. Tam se najednou objevuje kamarádíčkování v úplně jiných proporcích. Autoři, kteří dostali příležitost dějiny napsat, tak ovlivňují podobu českého umění na desítky let dopředu. Objevují se tam zcela marginální umělci, a přitom jsou popsaní jako velicí, a mnozí autoři z mladších generací tam vůbec zastoupeni nejsou. To nadělá mnohem víc škody.

Takhle rozsáhlá vědecká práce se nebude znovu psát dřív než za dvacet třicet let a celou tu dobu budou podle ní, tedy z velice pokroucených informací, studovat kunsthistorii řady a řady studentů.

HN: Takže je to jak s těmi médiálními obrazy či legendami o svatých, které posunují skutečnost? Ale jaká osobní legenda by charakterizovala vás?

Asi změna osudu. Jako kdybych žil v Indii a překonal kastovní zákony, které se vlastně překonat nedají. Vymanil jsem se ze sociálního zařazení, které bylo "definitivně" dané - rodinou, výchovou, tím, že jsem se vyučil ve fabrice - a stal jsem se umělcem. Můj život se proměnil, byl to neuvěřitelný skok, jako kdybych úplně změnil existenci - je to legenda o dělníku, který se stal docentem na vysoké škole.