Ten nápad nosil Jan Svěrák v hlavě léta. Příběh medvídka Kukyho, který se ztratil svému majiteli, šestiletému astmatickému chlapci, "chtěl domů, ale nevěděl kudy, měl nemožnou barvu a pořád se takhle usmíval", je doslova vysněným projektem oscarového režiséra.
Osud značně ošoupané hračky, která skončí ve smetí, uteče ze skládky a pak putuje lesem na dobrodružné cestě zpět do chlapcova dětského pokojíčku, prošel během let modifikacemi i razantními proměnami dějové linie i hlavních postav.
To nejpodstatnější ale zůstalo: okouzlující, půvabný loutkový příběh plyšového médi, natočený z velké části v lese, doslova pár centimetrů nad zemí, mezi přírodními kulisami, samorosty a fantaskními domečky z mechu, šišek a kapradí, který baví, těší a dojímá.
Křehkostí hlavních postaviček, ale i neodolatelným "hračičkovstvím" všech jeho filmových tvůrců.
Kuky konečně míří do českých kin, aby potvrdil, co bylo zřejmé už od uvedení prvního traileru (který se díky zručné režii Ivana Zachariáše podle očekávání stal vmžiku hitem všech populárních internetových portálů i sociálních sítí v čele s YouTube a Facebookem).
Nový Svěrákův film je událostí letošního roku. A růžový "mazel" Kuky hrdinou, kterého se čeští filmové fandové všech generací jen tak nepřesytí.
Fantaskní svět dětských snů
Podobně jako před časem Mária Procházková v ceněném filmu Kdopak by se vlka bál, i Jan Svěrák zručně propojil svět dospěle melancholického vzpomínání na dětství s osobitým vnitřním světem předškoláků.
Příběh Kukyho návratu domů je vyprávěn dětskýma očima - postupně se totiž rodí v hlavě šestiletého Ondry (ztvárnil jej malý syn Jana Svěráka Ondřej).
Ten si v dětské fantazii domýšlí podivuhodné aspekty Kukyho putování, v němž personifikuje nejen své dětské představy a strachy, ale také nejrůznější rodičovské příkazy, pravidla a nařízení, stejně jako své školkové vědomosti.
Medvídek Kuky tak před svými novými lesními přáteli chrlí vtipně přemoudřelé rodičovské průpovídky jako "nesmím se namočit, mám v sobě piliny a dřevitou vlnu a pak schnu tři dny. A taky se na mě všechno chytá. A bohužel nejsem prací", nebo naopak dětsky přesvědčivé hlášky jako "čím rychleji pojedeme, tím větší nám bude zima" - což v Ondrově bujné fantazii znamená, že i v parném létě začne při rychlé jízdě vratkého lesního samohybu náhle hustě sněžit. Zkrátka nastane zima.
Hergot, Pytlík, Kuky, Anuška
Jan Svěrák se netají tím, že inspirací k výtvarné podobě snímku Kuky se vrací mu bylo dílo Františka Skály. Proslulý výtvarník však nad Svěrákovým Kukym nakonec převzal jen jakousi "duchovní supervizi", autorem většiny návrhu je ceněný mladý animátor Jakub Dvorský, který stojí za legendárními počítačovými hrami jako Samorost a Machinarium.
Řada postaviček, které "nemožně růžový Kuky" při svém putování kouzelným lesem potkává, přesto nesou zřetelný otisk Skálovy tvorby. Připomínají však i kolážové dílo Jana Švankmajera či záběry z některých loutkových filmů Aurela Klimta nebo Jana Baleje.
Většinu "loutek" i "interiérů" tvoří přírodniny, šišky, klacíky, samorosty, pařezy, kotliny stromů, pokroucené větvičky pokryté trním, případně ještě legračně omotané kůrou či kouskem lýka. Záporné postavy pak "obstaraly" produkty lidské civilizace v různém stádiu rozkladu.
Materiál, z něhož figurky vznikly, jim pak dal i jejich filmové jméno. Kromě Kukyho, jeho lesního ochránce, stařičkého Kapitána von Hergot (Zdeněk Svěrák) a démonického Anušky (jehož "výrazně záporná" vizáž mimochodem silně připomíná fyziognomii jeho dabéra Jiřího Macháčka), se tu objevují nejrůznější lesní duchové - žaludový Dubánek, zelenkavý Mechomír, pokroucený Rohánek, ale také zlotřilí hlídači skládky, "těžko rozložitelní igeliťáci" Pytlík Vidlička a Pytlík Zapík (neodolatelně nadabovaní Petrem Čtvrtníčkem a Jiřím Lábusem).
Jan Svěrák zkrátka pustil svou představivost na špacír. A stvořil filmový majstrštyk, jemuž se v českém prostředí jen tak něco nevyrovná.
