Zpravodaj z Cannes přemítá, kdo vyhraje Zlatou palmu. Prý určitě Bardem

Palem je v Cannes na každém rohu dost. Jen jedna je ale Zlatá – a bude se udělovat v neděli večer na slavnostním zakončení 63. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu.

Hlavní soutěžní sekce pomalu končící přehlídky má letos tři specifika. První je, že žádný specifický favorit tu není.

Druhou zvláštností je osoba předsedy poroty. Tim Burton je jako hodnotitel uměleckých děl velmi nečitelný. Jen těžko hádat, co bude svéráznému autorovi barvitých epických pohádek po chuti.

Poslední specifikum zavání tím nejhorším novinářským klišé, ale nelze jinak: letošní artová úroda opravdu není nic moc.

Soutěžní výběr má smůlu, že bude srovnáván s loňskou sklizní. Kde je uhrančivě precizní Bílá stuha? Proč nikdo nemá chuť šokovat jako Antikrist? Jak moc to bolí, aby člověk natočil Hanebné pancharty? Kam se podělo zjevení à la Prorok? Kde je bezprostřední svěžest Fish Tanku?

Cena pro Bardema

Absence jasného hitu nahrává dvěma scénářům. Ten první si v posledních letech oblíbilo zejména Berlinale: vyhraje nenápadné dílo z mimoevropského teritoria. V tom případě stojí ve frontě na Zlatou palmu čadský režisér Mahamat-Saleh Haroun (přímočarý poctivý titul Křičící muž) či běloruský dokumentarista Sergej Loznica (temná jízda do duše ruského národa Moje štěstí).

Druhá varianta je cesta „nejlepšího průměru“. Ani jedno zlé slůvko novináři neutrousili na adresu novinky britského veterána Mikea Leighe. Snímek Další rok je prakticky nekritizovatelný: precizní režie odměřuje „lidství“ na lékárnických vahách, výborní herci jsou vzorově civilní, poselství díla míří do „lepšího já“ v každém z nás. A přesto: od Leighe jsme toto již viděli.

Nejrozdílnější reakce má téměř dvouapůlhodinové drama Biutiful. Mexický tvůrce Alejandro G. Iñárritu zaslouží pozornost za to, jak „vymazal“ obrazové klišé slunné turistické Barcelony – katalánská metropole vypadá jako špinavý odpad ze zapadlého kouta Latinské Ameriky. Story o otci dvou dětí, který se musí vyrovnat s rakovinou prostaty, ale vypadla z hodně špatného scenáristického šuplíku.

Všem, kterým režisérovo brnkání na pseudohumanistickou strunu přišlo jako falešný doják, musela spadnout brada z oslavných fanfár ve Variety či Hollywood Reporter. Iñárritu byl vychvalován, až to zavánělo placenou reklamou... Film může čekat ocenění za mužský herecký výkon – Javier Bardem je tak dokonalý herec, že by rozsvítil i film Zdeňka Trošky.

Poslední pětka

„Řada dobrých žáků zklamala“, vkrádá se na mysl slavná scéna Abrhámova rozdávání písemek z filmu Marečku, podejte mi pero. Trochu z formy se letos ukázal jak Takeši Kitano, tak i Abbas Kiarostami se svým „dosud nejkomerčnějším“ projektem s Juliette Binocheovou v hlavní roli. Výjimečný není ani film Poezie od jinak výjimečného jihokorejského režiséra Lee Chang-donga.

Boj o Zlatou palmu ale nekončí – na premiéru stále čeká pět děl. Kromě novinky od Rachida Bouchareba (a na poslední chvíli přidaného filmu Kena Loache) byl včera uveden především titul thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Zprávy z marketových projekcí, kde byl snímek Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives již promítnut filmovým profesionálům, nicméně lehce mírní přehnaně natěšená novinářská očekávání.

Konečným účtováním může zamíchat i sobotní dvojice. S epickým rozmachem to zkusí Nikita Michalkov (Exodus: Unaveni sluncem 2). V sílu komorního sevřeného dramatu naopak bude doufat maďarský talent Kornél Mundruczó (Něžný syn). Kdo se bude v neděli večer radovat nejvíce?

Od našho zpravodaje z Cannes