Po úspěchu knih Tahle země není pro starý a Cesta vyšel česky i závěrečný díl Pohraniční trilogie

Americká kultura projevuje zvláštní talent šlapat si i po nemnoha mýtech, které si vytvořila při expanzi na divoký západ kontinentu. Pokud v ní dnes někdo vrací literární váhu končinám, kde dobrou noc dávají jen pouštní lišky, je to vedle Sama Sheparda hlavně Cormac McCarthy.

Náhorní plošina rozčísnutá veletokem Rio Grande na dvě půlky, z nichž první patří Spojeným státům, druhá Mexiku a jejich soužití je zdrojem svárů už od roku 1848, se ostatně stala McCarthymu novým domovem. Je také dějištěm jeho Pohraniční trilogie - volné řady románů, která se nyní v českém překladu dočkala završení vydáním Měst na planině (1998).

Úvodní díl Všichni krásní koně (1992) Argo publikovalo už roku 1995, o dva roky později následoval svazek Hranice, jenže záhy i tragická smrt překladatele Tomáše Hrácha a ticho po pěšině. Potíž nebyla v ochotě hledat stejně skvělého tlumočníka McCarthyho úsporného jazyka prokládaného senzitivními záběry krajiny, nýbrž v pouhých několika stovkách prodaných výtisků díla neznámého autora. To vše je ale minulé století.

O knihách dnes platí, že jejich obliba se poměřuje mimoliterárními souvislostmi, jež v tomto případě filmové fandy přesvědčily o tom, co bylo už před lety zjevné: že Cormac McCarthy je uvážlivým soudcem "života na pomezí" a že jako zastánce obrody americké společnosti v duchu obnovené smlouvy s Bohem umí přilákat i odpůrce plytkých neokonzervativců srocených kolem George Bushe mladšího.

Předchozí díly trilogie, popisující nelítostné zasvěcení adeptů kovbojského řemesla v časech, kdy nastoupily oldsmobily, se nedávno na trhu připomněla ve vlně zájmu o autorovy nové prózy a uvolnila cestu i finále příběhu, v němž se kroky obou mladíků propletou v bitvě s předurčeným osudem.

Hříšně vykolejená Amerika

Města na planině v titulu prózy symbolizují biblický obraz, který se Cormaku McCarthymu vybavil při pohledu ze skalní hráze nad domovským krajem: starozákonní Sodomu a Gomoru v podmínkách vykolejené Ameriky. Semeniště hříchu, v nichž je třeba spočítat poslední spravedlivé a vynést ortel, představují El Paso v nejzazší výspě státu Texas, kde se spisovatel před čtvrtstoletím usadil, a Ciudad Juárez na mexické straně řeky.

Obě města román zastihuje na počátku padesátých let, kdy duši Američanů nenávratně proměnila druhá světová válka a obavy z možné třetí. A tak pokud si zatím nezúčastněný samotář, který má radši koně než lidi, hodlá vykoledovat průšvih, stačí, aby sešel do údolí a přestoupil hranici - a natrefí na něj natotata.

John Grady Cole - smolař ze Všech krásných koní - si předsevzal unést z mexické strany sotva dospělou prostitutku Magdalenu, jejíž krásou je zasažen jako figurky romantického čtiva. Melancholik Billy Parham - neúspěšný zachránce z románu Hranice a Johnův nový parťák na ranči - mu tento záměr rozmlouvá příliš chabě. Kontrast mezi rajskou idylkou honáckého života a neřestmi, které číhají dole u řeky, se navíc zesiluje autorovým přesvědčením, že už nelze uniknout před světem, pro nějž je kůň čím dál vzácnější úkaz.

I potřetí proto Cormac McCarthy sepisuje "existenciální western", jehož řádky se projíždějí traktory, taxíky i tramvaj, kde lidovky znějí jako ukvílené country a přírodní panoráma se zdá jako špatný vtip, neboť země, která už "není pro starý", se brzy zmocní armáda a využije ji pro jaderné pokusy. Není ale přáno ani starým ideálům s novou krví. Proti stále problematičtější představě americké nevinnosti, jak ji ztělesňují oba mladíci, předešlými "obřady přechodu" nepoučení, staví léčbu šokem: budou odsouzeni prožít svou minulost znovu i s úroky.

Pohltíme tu nedomrlou říši

Výsledek budí sice dojem nedorozumění, jež způsobilo i milostnou tragédii v Romeovi a Julii, jenže také tuhle literární výpůjčku autor pořádně zproblematizoval. John Grady Cole napřel síly, aby své vyvolené z nevěstince vybudoval skromný domov v nové vlasti, aniž jeví zájem o pravý důvod jejích zdravotních obtíží a aniž si připouští, že ji vleče do dalšího neznáma. Dívka se vzepře nechtěně komickému osudu šlapky Justiny z markýze de Sada a poprvé projeví vlastní vůli.

John tak jistě nemá máslo na hlavě o nic méně než jeho mexický soupeř, dívčin pasák Eduardo, s nímž se utká v krvavé noci nožů a přestřelce slov, plných nenávisti. "Váš svět klopýtá neskutečným bludištěm otázek, a my vás, příteli, pohltíme. Vás a tu vaši nedomrlou říši," soptí na adresu Američanů Eduardo. Tady si mohl autor bez rizika zamudrovat i demograficky - Hispánci dnes tvoří největší americkou menšinu a při zachování tohoto trendu budou do padesáti let majoritou.

McCarthyho knize víc než ošemetné posuzování nevinnosti dominuje ztráta paměti, kterou jeho hrdinové podcenili. Příklon k nejpopulárnější verzi westernu, tomu s křiklavě červenými obrysy, je možná největším obratem ve vývoji trilogie, ale nic nového pod sluncem pro žánrové postupy jižanské prózy 20. století, jejíž zájmy Cormac McCarthy obohatil výlety ke kaktusovému dusnu hraniční pustiny.

Lásku k jedinému původnímu americkému literárnímu vynálezu tu autor prokazuje jak koňskou dávkou dialogů a špagetovým tempem jako vystřiženým ze širokoúhlých filmů Sergia Leoneho typu Tenkrát na Západě, tak zjištěním, že opravdová láska obnáší i dar docenit krásu ve chvíli ztráty: když dobrodružné pozlátko vyprchalo a milovanému westernu zůstaly jen šediny a jizvy.

Člověk jako morální balvan

Síla Měst na planině je v tom, co je skryto pod romantickým převlekem. Je totiž jisté, že žádný z pravověrných westernů by kovbojům nedopřál tak netypický konec, ba ani zasvětitele, kteří jsou pro autora naopak příznační.

Prvního z nich představuje nejednoznačně amorální padouch, jenž přebral nevděčný šolich rozhodovat a ujal se hry na "náhodu" - jako by se McCarthy posmíval víře postmoderny, že v éře určované chaosem máme věci čistě ve svých rukou. Druhý se do textu přibelhá jako další z vizionářských starců, který je jen naoko slepý a tuší, jak je taková iluze bláhová.

Závěrečné podobenství víc než epilogu Pohraniční trilogie náleží celé spisovatelově tvorbě jako pesimistický refrén - cituje Platonův výrok, že jsme životem vězněni v jakési jeskynní temnotě, na jejíž stěně se mihotají obrazy idejí. Jejich smysl nedokážeme nahlédnout, a vzepřeme-li se, zpravidla to u Cormaka McCarthyho dopadne bledě.

Jako živočišný druh jsme zdědili náchylnost ke hříchu a jsme odsouzeni do role balvanů, vroubících pokusy a omyly někoho onačejšího, kdo to s námi myslel dobře. Radši se ani neohlížejte - i vy jste zkameněla, paní Lotová.