Polský autor Pawel Huelle sepsal poklonu Bohumilu Hrabalovi

Polský prozaik Pawel Huelle napsal knihu Mercedes-Benz s podtitulem Z dopisů Hrabalovi. A i když v ní hodně čerpá z próz Bohumila Hrabala i z jeho osobitého stylu, není bezpodmínečně nutné dílo českého autora před čtením prózy Pawla Huelleho znát.

Stejně tak ale pro její vychutnání není nutný opak, totiž Hrabalovy knihy neznat - polský autor totiž není udýchaným hrabalovským epigonem.

Slýcháváme, jak jsou prózy Bohumila Hrabala oblíbené v Maďarsku či v Polsku, jak je tento prozaik přirozeně středoevropským autorem. Nezůstává ale u obliby, jeho dílo je také velmi komunikativní, ba přímo dialogické.

A tak maďarský prozaik Péter Esterházy napsal Hrabalovu knihu (1990), v níž lze číst výmluvné věty: "Celé, doslova celé je prostoupil Hrabal. Hrabal v nich byl až po okraj." V Hrabalově knize stejně jako v Mercedesu-Benz (2001) se navíc promlouvá přímo k Bohumilu Hrabalovi, který je dokonce důvěrně oslovován.

Vyprávění v autoškole

Úvodní povídkou v první Hrabalově oficiálně publikované knize Perlička na dně (1963) je Večerní kurz. V ní je líčena epizoda z autoškoly - vypravěč jménem Hrabal se snaží získat řidičský průkaz na motocykl a při jízdách po centru Prahy instruktorovi vypráví historky o svém otci, který patřil k motocyklistickým pionýrům.

Vypravěč Mercedesu-Benz jménem Pawel také právě navštěvuje autoškolu, ovšem snaží se získat řidičský průkaz na automobil, a to v Gdaňsku.

Vedle Güntera Grasse a Stefana Chwina totiž i Pawel Huelle (1957) patří k autorům, kteří jsou krásně "zakletí" v tomto městě na mořském pobřeží. Vystudoval polonistiku a v osmdesátých letech pracoval v tiskovém středisku Solidarity, později působil v gdaňské televizi.

Již v roce 1987 se však výrazně zapsal do povědomí debutovým románem Davídek Weisser, který v roce 1996 vyšel i česky. Proto již v českém prostředí není Pawel Huelle spisovatelem neznámým, naopak je tím, jehož další dílo bylo stále vyhlíženo, neboť Davídkem Weisserem nasadil laťku velice vysoko.

Konec starých časů

A útlý Mercedes-Benz rozhodně nezklame. Jeho rámcem jsou jízdy se slečnou Ciwle, instruktorkou autoškoly. Pawel po vzoru Hrabala také vypráví historky ze života svých předků, především babičky a dědečka, tedy z doby mezi světovými válkami.

A Pawel Huelle v těchto pasážích čtenáře zřetelně přivádí k poznání, že začátek druhé světové války se stal zároveň "koncem starým časů". V Polsku byl přitom intenzivně přítomen fakt obklíčení Němci z jedné a Rusy z druhé strany - bylo těžké si vybrat...

I v důsledku historického ponoru se tak v Mercedesu-Benz objevují skrytější či otevřenější narážky nejen na samotný Večerní kurz, ale třeba i na "starosvětské" Postřižiny či na postavu Haňti, reprezentanta starého světa, známého z povídky Baron Prášil či z Příliš hlučné samoty.

Huelle při svých "kurzech" ale pokračuje ve vyprávění rodinné historie dál, a tak se slečna Ciwle dozví i to, co se dělo s jeho prarodiči a rodiči po válce.

Kdo je moderní

Pawel Huelle Mercedes-Benz vybavil poněkud "falešným" koncem - žádný happy end "vztah" Pawla a slečny Ciwle nemá. Naopak závěr obstarává zpráva o tom, že Bohumil Hrabal v Praze zemřel.

Ještě předtím se ale vypravěč knihy pouští - samozřejmě elegantně a zaobaleně - do kritiky všeho zpovykaně "moderního", co už jen seká kolem sebe a snaží se získat si za každou cenu pozornost. Pawel Huelle totiž naznačuje, že Bohumil Hrabal byl a zůstává moderní přirozeně, tedy bez jakékoliv křečovitosti - stejně jako byl a zůstává přirozeně oním autorem středoevropským.

Hrabalova modernost možná spočívá právě v tom, že jeho dílo zůstává komunikativní, rezonuje, aniž by se podbízelo. A jelikož hrdinové Hrabalových próz byli plebejci, plebejským způsobem rezonuje i jeho dílo - lidé si o něm mezi sebou povídají a okouzlení autoři o něm nepíšou přemoudřelá pojednání, ale spíše Bohumilu Hrabalovi adresují dopisy ve formě knihy. Jedním z nich je Mercedes-Benz.