Ve Vdovách z Eastwicku hájí John Updike kouzlo stáří

Nejznámějším čarodějnicím anglické literatury, třem troufalým babicím ze Shakespearova Mac-betha, je předepsáno scházet se v rozbouřeném povětří a rozhodnout o "vítězství a porážce, ještě než zajde slunce".

Takovou pobídku nemohl zdatný shakespearovec John Updike nechat bez povšimnutí. V literární závěti Vdovy z Eastwicku (2008), jež nyní vyšla v českém překladu, proto s odstupem čtvrtstoletí znovu povolal své tři povětrnice z románu Čarodějky z Eastwicku na inspekci městečka, kde je lidem vidět do talíře, do postele i do žaludku.

Z lotrovin eastwických pletichářek, které znamenaly největší úkrok v plodné kariéře tohoto loni zesnulého autora, si film režiséra George Millera vybral jen obcování s ďábelským Darrylem Van Hornem, ale Johnu Updikovi šlo v roce 1984 o víc.

Čelil tehdy nařčení, že sexuální revoluci zobrazuje jako mizogyn, a tak s přispěním nadsázky magického realismu potvrdil, že "temné ženské čáry" odedávna představují způsob, jak porazit pruderní pánbíčkáře tím, že jejich aktérky trvají na přirozených potřebách a na rovnosti šancí.

Provádět však volnomyšlenkářské orgie přímo v srdci Nové Anglie - konkrétně v pidistátě Rhode Island - znamenalo vysmívat se puritánské tradici, která takové hanebnosti trestala buď upálením jako v blízkém Salemu, nebo rebelky vyštípala z takzvané slušné společnosti jako v Šarlatovém písmenu Nathaniela Hawthorna či ve Stepfordských paničkách Iry Levina.

Černá leda jako parodie

Alexandra, Jane a Sukie si nakonec místo polehávání s nevhodnými milenci přičarovaly nové manžele, odjely s nimi za hranice všedních dnů a přišly o ně v důsledku stáří, jehož magie zajímá autora víc než čaromocné večírky. Když se však po odložení smuteční černě trojice odhodlá na léto pronajmout Darrylovo osiřelé sídlo a sesumírovat ztráty, podřimuje už Eastwick v jiném časoprostoru málem jako parodie na sebe sama.

Náměstí nazvané po vojáčkovi s polským příjmením, který se z Vietnamu vrátil v rakvi, prořídlé staromilce dávno nedrásá. Pro jídlo se musí až do hangárů za humna, zatímco vúdú panenka na vzývání nečistých sil, strojově upletená z náhražky biomateriálu, je k mání v nejbližším obchůdku se serepetičkami.

Hrdinky pojaté jako podobné veteránky - víceméně boubelaté, páchnoucí "po vařeném květáku" a s příznaky pomočování - se však nevracejí jen z nostalgie po sabatech, jejichž detaily jim vypadávají z chatrné paměti.

Přivádějí je sem i nevyřízené účty a pokání, neboť kdysi ze žárlivosti uřkly i tu, která byla víc než jejich sestrou ve zbrani. Alexandra si pak chce upevnit matriarchální víru, podle níž se Američané na sobě dopustili největšího zločinu tím, že potlačovali svou náklonnost k hříchu, a teď připomínají stádo ovcí.

Zdá se, že Amerika je zatím hodně pozadu i v náhledu na stáří. John Updike se posledních dvacet let zabýval jeho projevy s vědomím, že člověku je vždy bližší košile než kabát, neřkuli s vyhlídkou na rubáš. Jeho psaní po sedmdesátce však spíš než dědka láteřícího nad Bushovou politikou nebo konzumem rozbujelým jako v padesátých letech připomene trucovitý domácí spotřebič, který nemíní být odložen do šrotu.

Hodlá ukázat, že za jeho zlatých časů se věci vyráběly tak, že byly schopny sloužit "až do roztrhání těla" - a má recht. John Updike tím dokládá životaschopnost světa, jehož existenci kult mládí a krásy popírá s mimořádnou absurditou vzhledem k demografickým výhledům euroamerické civilizace: starý člověk má přece právo si něco myslet a cítit, zvlášť když to pak sepíše jako málokdo.

Znát své místo

Prázdninový záchvěv vysloužilých kouzelnic přináší variaci na téma "do téže vody nevstoupíš", kterou je sice možné napadnout jako vypočitatelnou či příliš lineárně vytvarovanou snahu uzavřít příběh s čistým štítem, ale nelze ji zatratit jako zbytečnou.

Tahle země není pro starý, jenže v Eastwicku se vědoucí stáří utkává s rozmrzelou zpozdilostí, odsouzenou do hrobu už v produktivním věku. Někdy se autor v knize opakuje, což je výtka směřující spíš k americkému redaktorovi, na druhou stranu často zas juká s takovou čilostí, že zíráme nad ladností přirovnání nebo se div nezajíkneme nad postřehem, k němuž se dá dospět jen součtem věku, buldočí píle, encyklopedického přehledu a jiskrné skepse.

V tom spočívá síla Johna Updika jako starého muže. Amerika v něm ztratila nejen Dickense své doby, který znal její městečka a průměrného občana v nich - statistický konstrukt náramně přínosný pro spisovatele, pro něhož se stává nejzajímavějším literárním typem právě proto, že toho pod kůží tolik skrývá -, ale i lyrika opěvujícího místo kdesi hluboko v nás, kde patříme jen sami sobě.

Schopnost bránit si tuto jedinečnost prokazoval John Updike už ve verších na počátku kariéry a vkládá ji do úst i své nejmilejší vědmě Alexandře, jako by tušil, že spolu v zapadajícím slunci namíchali poslední elixír.