Kdo má šanci ucítit svůj smrad, zamýšlí se v knize Barbar v Asii nezařaditelný Henri Michaux

Literární vědci mají s Henrim Michauxem, jehož kniha Barbar v Asii (1933) nyní vyšla česky, potíže. Není se co divit. Tento autor je nástroji ukutými k jejich akademickým potřebám nepolapitelný.

Psal básně, ale není básníkem, má za sebou významné výtvarné dílo, ale není malířem, procestoval celý svět, ale nelze ho označit ani za cestovatele. Co počít s chlapem, který se celý život skrýval - existuje jen pár jeho fotografií - a jehož diskrétnost se stala příslovečnou, aby mohl dojít až k nejvzdálenějším koncům?

Zjevně byl člověkem hledajícím, který pochopil, že je třeba být neuchopitelný, aby výsledky jeho výzkumů nebyly zkresleny sebeprezentací.

Henri Michaux se narodil roku 1899 v belgickém Namuru. V jednadvaceti se nechal najmout jako plavčík na uhelný parník a procestoval Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Čínu a ostrovy Západní Indie. V roce 1924 se usadil v Paříži. Odtud podnikal cesty do vlastního vědomí, experimentoval s drogami, organizoval výpravy do imaginace a maloval. Zemřel roku 1984.

Skutečný mistr chce být překonán

Jsou tři základní způsoby poznávání světa, jinak řečeno skutečnosti. Věda obnažuje mechanismy a zákonitosti, literatura popisuje jednotlivosti a domýšlí, výtvarné umění ilustruje - Leonardo da Vinci prokázal, že kresba řekne o stavbě těla víc než popis. Henri Michaux v sobě sdružuje všechny tři přístupy.

Jeho záliba v přesném pozorování se projevuje nejen analytickým viděním, ale i zálibou v populárně vědeckých filmech, jejichž projekce hojně navštěvoval. Spisovatele z něj dělají přesné popisy a vytříbený smysl pro nezvažitelné a nezměřitelné. Výtvarník promlouvá smyslem pro kompozici a rytmus. Jak se neproměnit v pozorného čtenáře autora, který dokáže napsat, že mikrob nemá čas studovat biologa, vskutku nevím.

Barbar v Asii jsou cestovní zápisky z autorova pobytu v Indii, na Cejlonu, v Číně, v Japonsku a v Malajsii, který započal jednoho krásného dne roku 1931. Text této knihy je úchvatným koncertem pronikavých úvah, originálních postřehů a drobných historek dosahujících velikosti symbolu.

Žádné rozbředlé duchovní tápání, žádný sentimentální únik do světa snů, pouze jasné, tudíž neúprosné ohmatávání odlišnosti, pronikání pod kůži cizoty, jež jsou nezbytnými etapami na cestě k poznání. Nepodléhá konvencím své doby a, což je ještě vzácnější, ani nezakládá konvence nové, vznešenější a stejně smrduté.

Nerozplývá se nad exotickým neznámem, nepohoršuje se nad odlišností zvyků, ale zkoumá, čím ho může odlišnost obohatit.

Svých lingvistických, historických a literárních vědomostí Henri Michaux nepoužívá, aby čtenáře uzemnil, tak důležité pro něj uznání není, ale aby pronikl do nižších pater příčin a vyšších poschodí následků.

Skutečný mistr netouží po učednících, ale po tom být překonán, protože pochopil, že je pouze jedním z běžců nekonečné štafety. Autor Barbara v Asii ze sebe vydává to nejlepší, aby se čtenáři dostalo vše nezbytné k jeho vlastnímu intelektuálnímu růstu. K tomu jsou ovšem nepostradatelné znalosti sebe sama i míst, z nichž přichází.

Poutník vzdalující se posvátným místům

Henri Michaux tak bezděčně prozrazuje, že už v mládí dosáhl mety, k níž se mnozí do smrti nedopajdají: soustředěného nadhledu, pochopení hlubinných podobností struktur, důležitost stupňů a jednotlivostí, schopnosti měřit každému stejným metrem.

Výsledkem je konkrétní snášenlivost, nikoli pouhá ideologie snášenlivosti. Jistěže se občas mýlí, a mýlí se s chutí, protože právě díky obeznámenosti s orientálním myšlením dobře ví, jak je důležité se plést, aby si člověk rozbil ústa o vlastní, nepřekročitelná omezení. Na rozdíl od hledačů absolutna ze svých nevyhnutelných omylů nedělá ani zásluhu, ani nutnost.

Je tím, kým je, tam, kam ho vlastní přání zaválo, v době, jež se mu k tomu jevila příhodná, a podává o tom stručnou zprávu.

Je na čtenáři, aby si z ní vybral, co potřebuje, zejména povědomí o křehkosti soudů a kráse intelektuální odvahy. Výsledek podle toho vypadá: směs lítosti nad zmizelým světem, smutku z nevyhnutelnosti uniformizace, včetně pochopení jejích předností, nadšení z nezničitelnosti jednoho lidského typu, smích, jímž čtenáře obdarovávají skeptici a vidoucí. Teprve po přesné rekognoskaci terénu je totiž možné se rozhodnout, jak dál. Mnohá zavazadla se ukážou být zbytečná. Ale také konečně pochopíme, že i místa, odkud přicházíme, obsahují spoustu věcí, které si zasluhují sveřepou obranu.

Henri Michaux tak přímo ukázkově předvádí, v čem spočívá nenahraditelná role poutníka. I on musí plnit své povinnosti, bez nichž nárok na tento titul ztrácí a proměňuje se v turistu. Je však zásadní rozdíl mezi poutníkem mířícím na posvátná místa a poutníkem, který se od nich vzdaluje. Henri Michaux patří do druhé skupiny poutníků.

Jediný důvod, proč podstupovat námahu cestování, je stát se prostředníkem mezi pozoruhodnými usedlíky, kteří by se jinak o sobě nedozvěděli. Vyhledávat v různých civilizacích a kulturách jednotlivce a zprostředkovávat mezi nimi dialog.

Tedy v podstatě být pašerákem, jenž spřádá pavučinu obdobně smýšlejících, kteří jsou ve svých domovech neustále ohroženi vyznavači jednoty. Pronikat do cizích světů je nejspolehlivější způsob, jak rozpoznat vlastní zabedněnost. Člověk dřepící v jedné místnosti nemá šanci ucítit vlastní smrad. Nejprve je třeba vyjít a vrátit se, aby mu došlo, že je nevyšší čas otevřít okno a vytřít podlahu.

Víc lidí mi nemůže rozumět

Barbara v Asii je možno číst nejen mnoha různými způsoby, ale také v pořadí, které čtenáři vyhovuje. Už to je nezvratný důkaz autorovy velkorysosti. Přesto se mi zdá, že jedna lekce, kterou je možné z knihy načerpat, nad ostatními převažuje. Totiž ta, která je naznačena již v titulu a celým textem prochází: poznání, že člověk musí mít rozsáhlé vědomosti a řadu často obtížně nabytých zkušeností, aby si v plném rozsahu uvědomil vlastní barbarství.

Kdyby počet podobných barbarů převýšil počet těch, kteří jsou nezlomně přesvědčeni o svém poslání šířit civilizaci a kulturu, byl by svět podstatně obyvatelnější. Ale protože jich je jen hrstka, nutno se spokojit s tím, co je k mání.

O pronikavosti Michauxova vidění nelze pochybovat. Dokládá to i následující větou: "Nemá smysl, aby moje knihy vycházely v nákladu vyšším než dva tisíce výtisků. Víc lidí mi stejně nemůže porozumět." O to víc je třeba ocenit český překlad, který dává možnost místním bludným duším pokračovat v seznamování se s autorem tak originálním.

Je štěstí, že po Janu Vladislavovi, Patriku Ouředníkovi a Václavu Jamkovi nalezl Henri Michaux v Haně Zahradníčkové dalšího pozorného převaděče.