Sbírka Moře potvrzuje, že Kolmačka je výrazným autorem současné české literatury

Pavel Kolmačka (1962) vyvrací to, co kdysi pronesl Antonín Sova k Vladimíru Holanovi: "Jsem už stár a básník dnes znamená hovno."

A také to, že dnes už nemá smysl poezii publikovat, protože vydat ji lze sice celkem snadno, ale nikdo ji nečte.

Sbírku Viděl jsi, že jsi Pavel Kolmačka publikoval již před dvanácti lety, ta však z paměti čtenářů ještě zdaleka nevymizela.

Závěrečná báseň, která dala knize titul, zasáhne stejně jako před lety: "Déšť smýknutý větrem tě udeřil/ jak těžká bota, holá kost./ V tu chvíli ses probral: Kde jsem byl?/ A kolem nic než skutečnost."

I v tomto směru je tedy Pavel Kolmačka básníkem, neboť se nesnaží zapudit zapomnění tím, že by vršil své knihy jednu na druhou. Nyní však přesto přišla pro milovníky poezie dobrá zpráva - autor vydal novou sbírku Moře. Což je další letošní vítaná zvěst z české literatury - máme za sebou teprve polovinu roku a už vyšly výborné prózy Emila Hakla a Jana Balabána a nyní tedy i nové verše Pavla Kolmačky.

Díra tmy polyká slunce

Stejně jako v předchozích sbírkách Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998) i v románu Stopy za obzor (2006) se ocitáme v Kolmačkově světě. Ten má pevný autobiografický základ, jímž je rodinný rámec.

Specifikum Pavla Kolmačky, který žije s rodinou v Chrudichromech u Boskovic, tak vůbec nevězí v tom, o čem píše - přitažlivost jeho veršů vychází "pouze" ze schopnosti všimnout si toho, čeho si jiní nevšimnou, a také ve schopnosti zachytit tyto skryté děje tak, jak by to jiní nedokázali.

To vše ale jaksi nejdřív musí projít autorovým niterným "konkursem", musí se ho to nějak týkat, tyto obrazy musí zkrátka uvíznout na cedníku jeho mysli a jedinou možnost, jak je odtud dostat, pak představuje napsání básně.

A tak v Moři lze číst třeba i vtipně vyznívající miniaturu vrcholící až závratným obrazem: "Mikuláš Deméter, / astronom amatér, / brejle, pleš, třaslavé ruce, / nám včera v hospodě / na rovinu řek: // Na střeše ve Lhotě / jsem rourou od kamen / viděl, jak díra tmy / polyká slunce."

Jen žádný spěch

Při čtení veršů Pavla Kolmačky je tak najednou jasně vidět, že proto, aby člověk napsal významná díla, nemusí bydlet ve světové metropoli, a že není nutné od druhých lačně vysávat atraktivní příběhy - jak se to možná může zdát ze současné velkoprodukce sezonních bestsellerů.

A také se ukazuje, že to, že někdo promlouvá tiše, ještě neznamená, že promlouvá nevýrazně - naopak jeho dialog se čtenářem v tom případě nemívá krátký dech.

Stejně jako v knize Viděl jsi, že jsi byla přítomna větší skladba Ezechiel v parku i v Moři je snaha o provázanost a komponovanost - to se týká především "spáčského" oddílu Kodrcá Velký vůz a také oddílu Slyšíš?. Přece jen zdařileji však vyznívají básně jednotlivě, mají na to ostatně síly dost.

Třeba ta, která poodkrývá, proč se nová sbírka jmenuje Moře: "Pět minut za Kolínem / jasný mořský motiv: / předěl / mezi pevninou a mraky / mizí, / jižně od trati / člověk / zvedá ruku z pláně / a hned se zas topí."

A pak že nemáme moře? A pak že dnes nejsou velcí básníci. Jazykem bestsellerových žebříčků si tady na rovinu můžeme říci, že Moře se již teď o prázdninách zdá být českou básnickou knihou roku. Respektive: bude těžké najít sbírku, která by Moře letos dokázala překonat.

Ovšem verše Pavla Kolmačky žádné "letos" nijak zvlášť nezajímá - vědí, že budou čteny i poté, co jejich autor vydá novou sbírku. I když to třeba bude zas až za dvanáct let.