Prolínání soukromé, ryze subjektivní historie s pokusem o objektivní popis historického dění není v moderní době výjimečné. Vyprávění pamětníků oživuje scenérii velkých dějin originálním pohledem, jehož součástí je silné emocionální zabarvení, ale často i vědomá či nevědomá fabulace.

Velké a malé dějiny - "histoire" ve smyslu Historie i obyčejných historek - se najednou předvádějí jako texty, jejichž proplétání má smysl z mnoha důvodů: vzájemně se nasvěcují, doplňují, soupeří o pozornost, vylučují se.

Střídají se jednou jako text a podruhé jako kontext, čímž vytvářejí složité geologické vrstvy, kde dějiny už najednou nemají centrum ve smyslu nějakého pevného subjektu, protože kvůli štěpení "histoire" žádné centrum neexistuje.

Dějiny se dějí a my v roli jejich svědků a spolutvůrců neustále těkáme z místa na místo, měníme úhly pohledu, snažíce se tak zachytit jejich mnohorozměrný obraz, přivlastnit si je, dotknout se jich.

Na neurčité hranice veřejných a soukromých dějin poukazuje i kniha Petera Demetze (1922) Praha ohrožená 1939-1945, opatřená podtitulem Politika, kultura, vzpomínky. Autor, profesor Yaleovy univerzity ve výslužbě a významný germanista, pocházející z dávno zmizelého německo-židovsko-českého prostředí první republiky, zpočátku poměrně důsledně odděluje obecné dějiny od vlastních soukromých.

V textu se tento rozdíl zvýrazňuje i graficky, použitím kurzivy pro osobní vzpomínky. Záhy se však oba původně cíleně odlišované postoje začnou prolínat, takže v některých pasážích se už nedá rozlišit, které že to dějiny čteme. Ale nakonec je to jedno: dějiny jsou prostě zvláštním druhem vyprávění, v němž se oba způsoby míchají a prostupují, jakkoliv by historik s takovým laickým výkladem nesouhlasil.

Exulant ve Svobodné Evropě

Peter Demetz (1922) se narodil v Praze. Za války prošel dvěma pracovními tábory. Vystudoval germanistiku, bohemistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově. V roce 1949 emigroval do Německa, kde krátce pracoval ve Svobodné Evropě. Poté odešel dále studovat do Ameriky, kde následně i vyučoval na univerzitě. Přeložil řadu českých autorů. Česky vydal knihy České slunce, moravský měsíc (1997), René (1998), Praha černá a zlatá. Výjevy ze života jednoho evropského města (1998), 1909: Aeroplány nad Bresciou (2003), Dějiště: Čechy (2008) a nejnověji Praha ohrožená 1939-1945. Je členem poroty Ceny Franze Kafky a byl iniciátorem projektu Tschechische Bibliothek in 33 Bänden.

Demetzovy dějiny života v protektorátu tečou tradičně chronologicky. Osobní zápisky nevytvářejí dokreslující fragmenty, které by pouze doplňovaly už tak podrobnou mozaiku. Nepřicházejí náhodou ve formě komentářů na okraji dějepisného papíru ani v podobě poznámek pod čarou, takže nemůže vzniknout dojem, že celá kniha by se dala číst nejprve v prvním historickém plánu a teprve potom s osobním poznámkovým aparátem, který ovšem můžeme také klidně odhodit coby sentimentálně zanesené, vědecky nezajímavé haraburdí.

Tak to není. Druhý, osobní pohled spisovatele, který chce při vší osobnosti a osobitosti dodržovat určitou vědeckou solidnost a přesnost, se spíše promítá přes prvotní analýzu dostupných faktů. Vzniká tak jakási dvojexpozice a v některých obzvlášť silných místech může mít čtenář dokonce pocit, že je svědkem něčeho, čemu by se dalo říct "holografické psaní".

V hologramu Petera Demetze nejen události, ale zejména lidé získávají rozměry, které by v běžném školském dějepise nemohli mít. Reinhard Tristan Eugen Heydrich nabírá podobu skutečného sluhy kultu - wagnerovský, mytický Tristan, proč se na toto příznačné jméno ve spojení s Heydrichem tak často zapomíná? Pravda při vědomí jeho činů nemůže vyvolat žádnou lítost, Demetzův popis nicméně otevírá cestu k pochopení tohoto hrůzného stvoření, jež je pořád, bohužel, příslušníkem lidského rodu.

Karl Hermann Frank, sudetoněmecký nacista, svou touhou po vládnutí a významnosti připomíná v líčení Petera Demetze některé snaživé politiky dneška, včetně pragmatismu, který Frank prokázal pokusem o záchranu v amerických rukách. Prezident Emil Hácha si zase od autora vysluhuje vcítění a shovívavost, a také přiznání nesporné zásluhy za národní přežití - jehož cenu hodnotí jinde jiní -, za níž je cítit známou relativizující otázku: "Jak bychom se na jeho místě asi zachovali my?"

Knižní novinka

Peter Demetz

Praha ohrožená 1939-1945. Politika, kultura, vzpomínky
(Přeložil Šimon Pellar)
Mladá fronta, Praha 2010.
424 stran. 399 Kč.

To vše jsou ale pouhé odstíny hlavních barev, jimiž nejdůležitější postavy protektorátu vylíčili povolanější vzdělanci. Holografické kouzlo nové Demetzovy knihy se ujímá vlády až v místech, kde se pouští do popisu protektorátního kulturního kvasu.

Smutná historie německých liberálních novin a divadla - autorův otec vedl německé divadlo v Praze a potom v Brně -, českého filmu, desítky důležitých knih, jmen a historií ruší chudou čítankovou představu o temném životě v době největšího novodobého utrpení českého národa.

Peter Demetz mezi řádky říká "musí se žít, a tak se žilo" - knihami, divadlem, hudbou, filmem, ale také kolaborací, pomocí, odjezdy blízkých do transportů do koncentračních táborů nebo na práci do Říše, kam nakonec zamířil i autor knihy.

Jeho líčení není bez emocí, ty se však skrývají ve výrazných odstínech jinak volně plynoucího popisu bez sentimentality - ani ona jemná lítost nad milostnými dobrodružstvím, jež se už nevrátí, nemá se sentimentálním sebedojetím nic společného -, jemuž nechybí nadhled a odstup, tolik typický pro pohled člověka zmoudřelého věkem.

Peter Demetz se skoro nikdy nebojí hodnotit. Většině hrdinů svých soukromých dějin dává výrazná morální hodnocení, která jsou přirozeně mnohem shovívavější, když je řeč o lidech z vlastní rodiny, v jeho případě obzvlášť široké.

A pak je tu konec - bez happy endu, s hořkou pachutí. Smrt protektorátu snad nejvíce odděluje soukromou radost a štěstí od veřejného začátku nového pořádku, v němž nebude pro intelektuály Demetzova typu místo.

"A tak pražští němečtí intelektuálové a spisovatelé, ať liberální nebo levicově orientovaní či židovského původu, kteří odešli s Benešem do exilu, nebo se vrátili z nacistických koncentráků, najednou zjistili, že je republika nechce," píše Peter Demetz a jen tak mimochodem shrnuje "oslavy vítězství", při nichž "národ bez rozmyslu zabíjel nejen německé vojáky a prokazatelné i domnělé kolaboranty, ale i normální civilisty".

Zhoubné dědictví Tristana Heydricha tentokrát posedlo mlčící českou většinu. "Jednu starou paní prostě vyhodili z okna, hudebníka orchestru, který do Prahy přijel hostovat a neuměl česky, na ulici ubili, spoustu dalších lidí, kteří ani nemuseli být v žádném spojení s gestapem, bez cirátů pověsili nebo dokonce polili benzinem a zapálili živé pochodně. Rozvášněné skupiny pročesávaly nemocnice, kde si vždycky našly nějakou snadnou, nemohoucí oběť."

Osobní hologram někdy až pozitivistického výčtu Petera Demetze je cenný právě proto, jak prosvěcuje místa velkých dějin, která účelově zatemňujeme, překrucujeme nebo jež jsme ze strachu z přiznání známého Jaspersova kvarteta kriminální, morální, politické i metafyzické viny zcela vymazali. Praha ohrožená..., ano, ale kým vlastně?