Toni Morrison
Milosrdenství
(Přeložila Zuzana Mayerová)
Odeon, Praha 2010.
176 stran, 229 korun.
Sebevražda v díle Faulknera a Woolfové
Toni Morrison (1931) nejprve studovala ve Washingtonu na Howardově univerzitě, později na Cornellově univerzitě obhájila práci o sebevraždách v dílech Williama Faulknera a Virginie Woolfové. Debutovala prózou Nejmodřejší oči (1970), následovala Sula (1973), Šalomounova píseň (1977), které se prodalo půl milionu výtisků, a Léčba (1981). Román Milovaná (1987) nejprve všechna literární ocenění minula, teprve po otevřeném dopise osmačtyřiceti afroamerických spisovatelů a intelektuálů autorka získala Pulitzerovu cenu. V roce 1993 pak obdržela Nobelovu cenu za literaturu. K jejím dalším románům patří Jazz (1992), Ráj (1999) a Láska (2003).
Toni Morrison (1931), nositelka Nobelovy ceny za literaturu, je americká spisovatelka afroamerického původu, která se proslavila hlavně romány Šalomounova píseň (1977) a Milovaná (1987). Ve svých dílech osobitě přepisuje afroamerickou historii v magicko-realistické příběhy, jejichž jádrem bývají osudy nekonvenčních hrdinek.
Milosrdenství (2008) je zatím poslední autorčin román, který v překladu Zuzany Mayerové a s výbornou předmluvou a medailonem Hany Ulmanové vydal Odeon.
Ze všech románů Toni Morrisonové sahá právě Milosrdenství nejhlouběji do americké historie. Dvě hlavní linie mnohovrstevnatého děje se odehrávají v rozmezí necelých deseti let, zhruba mezi roky 1682 a 1690, a epizodické vyprávění se točí kolem hrstky postav.
Jihoafrický autor Coetzee píše o rasových nepokojích v Kapském Městě - čtěte ZDE
Lesbické romány Sarah Watersové: Špičkou jazyka nic moc, Malý vetřelec je lepší - čtěte ZDE
Tou hlavní je aspoň zpočátku Jákob Vaark, chudý sirotek anglo-holandského původu. Jákobu Vaarkovi se v Novém světě začíná dařit: jako farmář se zabydluje na půdě, již nečekaně zdědil, jako pilný a zdatný obchodník hodlá svůj skrovný kapitál rozhojnit obchodem s cukrovou třtinou a rumem.
Ovšem příležitosti, jaké Nový svět bezprizorným, podnikavým existencím Vaarkova typu nabízí, jsou víc než vyváženy různými nebezpečenstvími. Ta ohrožují zvlášť jednotlivce, kteří nemají silnou oporu v rodině, obci, církvi, ani jiném společenství.
Dobytí Nového světa
Toni Morrisonová vpisuje Vaarka do proměnlivého světa, v němž se společnost teprve rodí: rodiny se rozpadají, ať už proto, že rodiče i děti záhy umírají, anebo proto, že potomci jsou zotročováni či prodáváni do služby. Na nakažlivé nemoci vymírají celé vesnice.
Protestanti bojují s katolíky a církve se štěpí na další a další, stále vyvolenější sekty. Zadlužené aristokraty drží v hrsti neurození věřitelé. O lukrativní kolonie svádějí boj mocní panovníci ze zámoří a do svých válek zatahují indiánské kmeny. A jako by ani to nestačilo, tu a tam propukají povstání místních obyvatel, kteří se v boji proti dosazeným místodržícím spolčují napříč kastami.
Vratkost lidské existence v Novém světě ještě podtrhuje drsná, nepoddajná příroda, zvlášť husté lesy plné medvědů, "divochů", muchniček, močálů, uprchlých nevolníků, banditů a potenciálních čarodějnic.
Jákob Vaark jako by si v předznamenání nereálného amerického snu bláhově představoval, že v tak nestálém a nejednotném světě nejen přežije, ale navíc uspěje, jen sám se svou pílí, s věrnou ženou Rebekkou, se třemi pomocnicemi - indiánkou Linou, míšenkou Sorrow a černoškou Florens - a dvěma najatými nevolníky.
Jaký div, že ve vítězném tažení náhle ztroskotá, aniž by se mu podařilo dostavět dům snů. Umře na neštovice a v divočině zanechá čtyři nezaopatřené ženy. Hlavně z jejich dílčích vyprávění se skládá mozaika Milosrdenství, koncipovaná kolem tří ohnisek: Vaarkova "dobytí" Nového světa, krize po jeho smrti a ztroskotání Florensina snu o lásce a vysvobození z otroctví.
Nový svět jako ženské trauma
V hrdinkách Milosrdenství Toni Morrisonová vyostřuje Vaarkův problém: je-li pro muže obtížné obstát v novosvětských podmínkách, pokud nepatří k žádnému z mocných či aspoň relativně trvalých uskupení, pak pro ženu je to holá nemožnost. Autorka jako by navíc naznačovala, že i v psychologické rovině potřebuje žena víc než muž dlouhodobě "náležet", ať už matce a dětem - dcerám především - anebo milenci či manželovi.
Co když jí společnost a příroda zabrání tuto touhu naplnit? Pak bude mít patologický sklon - jejž jedna z postav románu dokonce označuje za jediné pravé zlo - obětovat sebe samu či druhé, ať už muži, dceři, ideji či Bohu, takzvaně z lásky. Nový svět, jak je v Milosrdenství vylíčen, ovšem ženskou touhu po citové sounáležitosti zpravidla frustruje: už proto, že je založen na nejedné společenské instituci, jež citová pouta zpřetrhává ve jménu jiných, především vlastnických práv - například otroctví.
Právě tuto tezi jako by, snad až schematicky, naplňovaly hrdinky Milosrdenství. Bělošku Rebekku si Jákob Vaark nechal dohodit za manželku: vlastně si ji z Anglie koupil, když jí zaplatil plavbu, kterou by si jinak musela léta odpracovávat. A i když si Rebekka manžela a Nový svět zamiluje, frustrace se jí stejně nevyhne.
Zemřou jí děti i muž a ona se po přestálých traumatech, včetně "zázračného" uzdravení z neštovic, obrátí k Bohu - těžko říct, zda z opravdových vnitřních pohnutek, anebo spíš ze strategické touhy po přežití. Osud indiánky Liny jako by byl k Rebečině vývoji pomyslnou alternativou: Lina sama přežila neštovicovou epidemii, jež vyhubila její kmen, a znamenala pro ni nejen konec zakotvené existence, ale vlastně konec světa.
Nepatří nikomu a nikam, navíc je neplodná. Dokáže si autorka románu přesvědčivě představit, že by na Vaarkově farmě mohla najít nový smysl života? Též pobloudilá míšenka Sorrow si léčí neznámé trauma a její spásou se - ale na jak dlouho? - ukáže být teprve narození dcery.
Ústřední postavou je však černošská dívka Florens. Její matka asi čtenáři připomene Sethe z Milované. Také ona se pokusí dceru zachránit před hrůzami otroctví, i když ji nezavraždí: "jen" ji svěří neznámému cizinci a spolehne se na jeho milosrdenství.
Ironií Florensina osudu - a rozhodující ironií příběhu - je skutečnost, že samotné Florens pravý význam matčina činu uniká. Nevidí v něm oběť z lásky ani důkaz, že člověk je sám od sebe, bez Boha, schopen milosrdenství. Naopak jej vnímá jako nesmazatelnou křivdu - macešský akt zavržení a zrady - a podle toho se zachová.
Léčba románem
V osudech a vyprávěních hrdinek Milosrdenství, "uvízlých" mezi traumatickou minulostí a hrozivě vratkou budoucností, jako by Toni Morrisonová sepisovala zvláštní druh duchovních dějin. Je to ahistoricky pojatá "historie", jež rekonstruuje minulost z perspektivy skutečně i domněle ztraumatizovaných a ukřivděných - ovšem jak ji potřebuje vidět současník, citově a hodnotově zakotvený v odlišném světě.
Jako by všechna autorčina díla tvořila jediný projekt: románovou léčbu přetrvávajícího posttraumatického šoku z brutality americké historie, jehož prvním příznakem je ztráta paměti.
Ač románové světy Toni Morrisonové směřují k přetavení křivdy v extázi z nově nabyté svobody a autonomie, otázkou zůstává, nakolik se její tvorba na ne vždy užitečných pocitech "historických křivd" přiživuje a na oplátku je udržuje při životě.
Autorčina nejlepší díla však naštěstí každou podobnou programovost přesahují. V kapitole věnované Jákobu Vaarkovi a v líčeních novosvětské krajiny a přírody to platí i o Milosrdenství.
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist