„Symfonický“ Sting byl ve vyprodané O2 areně monumentální i vtipný

Středeční Stingův koncert s londýnským Royal Philharmonic Concert Orchestra přilákal kolem deseti tisíc diváků, tedy plnou kapacitu O2 areny upravené na sezení. Reakce publika na mohutná aranžmá zpěvákových hitů byly víc než vstřícné.

I přes plný symfonický orchestr za zády se Stingovi dařilo udržet si určitou lehkost. Hned úvodní píseň If I Ever Loose My Faith In You třeba sympaticky „zpřízemnil“ foukací harmonikou, která vytvořila protipól ke zvukové ušlechtilosti filharmoniků. Ve skladbách jako Englishman In New York s výbornou prací dechových nástrojů zase orchestr dokázal jazzově swingovat.

Obavy z těžkopádnosti se nenaplnily a filharmonie přitom dostávala poměrně hodně samostatného prostoru. Například soulově vypjatou píseň Whenever I Say Your Name uvedla lyrická pasáž s houslovým sólem.

Přílišný patos odháněl Sting vtipkováním a o potlačení dojmu nabubřelosti se staraly i vizualizace, promítané na třech pohyblivých obrazovkách nad pódiem. Byť úplňkový měsíc a silueta upíra doprovázející píseň Moon Over Bourbon Street, stejně jako závěrečné Stingovo vlkodlačí zavytí, působily možná až příliš dětinsky.

Orchestrace písní, které nebyly prověřeny už zařazením na album Symphonicities, pochopitelně seděly někdy lépe, jindy hůře. K bouřícímu symfonickému provedení doslova vyzývala píseň Russians, kterou Sting postavil na citaci z Prokofjeva. Určitě jeden z vrcholů koncertu. Na správné místo zapadly i orientální koloratury v Desert Rose. Naproti tomu s baladou Every Breath You Take asi nešlo dělat nic jiného, než ji podložit jednoduchými průběžnými tóny a samoúčelnou smyčcovou mlhou.

Výkon orchestru působil přesvědčivě, i když přirozenou dynamiku sráželo nazvučení. Což je ovšem fakt, se kterým v případě prolínání akustických a elektrických nástrojů nejde mnoho dělat. Samotný Sting se představil v dobré pěvecké formě, filharmonii v zádech si viditelně užíval.

Pár falešných tónů se do zpěvu vloudilo, třeba ve vypjatých pasážích písně The End Of The Game při přechodu do vyšších poloh a na falset. Ale vůbec to nevadilo, Sting není robot a šlo jen o mizivé momenty.

Jako dobrý nápad působilo i rozloučení s publikem, kdy Sting zazpíval I Was Brought To My Senses jenom sám, a capella, ve stylu anglických lidovkářů. Právě tenhle kontrast pomohl podpořit dojem, že Sting spojení popu s orchestrem ustál se ctí.