Gulagy inspirovaný román Návštěvní barák Martina Amise je riskem, který vyšel

Psát o cizích historických zkušenostech se v současné anglické próze stalo jistou módou. Není však třeba na to pohlížet a priori shovívavě, nedůvěřivě či dokonce pohrdlivě. Přinejmenším je čtenář ušetřen pokušení hledat ve výpovědi "autenticitu", zároveň je mu nabídnuta zcela jiná perspektiva, často prostá národních stereotypů a komplexů.

Martina Amise (1949), jehož gulagy inspirovaný román Návštěvní barák (2006) nyní vychází česky, z nějaké touhy po senzaci vinit můžeme jen těžko. Román je totiž v jistém smyslu vyústěním Amisova dlouhodobého zájmu.

Britský prozaik byl k Rusku přitahován již od samého počátku své literární dráhy. Nejprve prostřednictvím Vladimira Nabokova, který mu byl velkým vzorem v jeho "estétském" období, nicméně později, jak v autorově díle začal převažovat moralizující aspekt, se jeho pozornost obrátila k ruským dějinám.

Estét moralistou

Prvním plodem zájmu o ruské dějiny byl esej Koba hrozný (2002), v němž se Martin Amis zamýšlel nad povahou Stalinovy krutovlády. Totalitní režimy se do hledáčku moderního klasika anglické prózy dostaly ale ještě dřív, konkrétně v románu Šíp času (1991) se dotýká nacismu a jeho konečného řešení židovské otázky...

V eseji Koba hrozný autor prokázal obrovskou dávku empatie: z někdejšího okázalého estéta se vyklubal staromódní moralista, jenž má daleko k povrchnímu odsuzování a škatulkování. Návštěvní barák je toho důkazem.

Román vypráví někdejší vězeň gulagu. Za války absolvoval vítězné tažení s Rudou armádou - samotný popis této cesty je z morálního hlediska dosti mrazivý -, poté však jako mnozí jeho spolubojovníci upadl v nemilost a kvůli maličkosti byl poslán do pracovního tábora.

Zde se o pár let později setkal se svým bratrem, s nímž ho kromě pokrevního příbuzenství pojilo ještě jedno pouto: milovaná žena. Ta si nakonec zvolila mladšího bratra a starší, vypravěč románu, je posléze svědkem jejich setkání v "návštěvním baráku", kde mohli vězňové přivítat své blízké.

Je třeba Martinu Amisovi přiznat, že nápad s milostným trojúhelníkem je velice podařený a románu dodává zcela jiný rozměr. Na jedné straně je Návštěvní barák meditací nad ruskou povahou a knihou zachycující drsnou skutečnost života v komunistickém lágru, ovšem autor do tohoto prostředí dokáže zajímavým způsobem vložit milostný motiv, který postupně získává na síle a zatlačuje do pozadí vše ostatní.

Rozhodně bylo dobrým řešením upustit od politických otázek - těm se Martin Amis věnoval již ve zmiňovaném eseji Koba hrozný, teď je zcela opomíjí, a pokud píše o Rusku, je to spíše prizmatem Vladimira Nabokova - čtenář, který něco četl o životě ruského spisovatele, si jistě všimne humorných detailů, které s ním vypravěče pojí: dlouhý pobyt v hotelu, vysoké spropitné.

Především ale prizmatem Josepha Conrada - zejména jeho nádherné knihy Očima Západu (1911) o životě ruských revolucionářů, jež by snad konečně měla vyjít česky.

Omluvte se, aspoň někdo

Oba motivy, milostný i společenský, se v závěru románu překvapivě spojují. Jak vypravěč, tak Rusko se musejí vyrovnat se svou minulostí, přičemž vypravěči se to daří podstatně lépe.

"Mít tu moc, tak požaduju formální omluvu, písemnou, za desáté století; a pak za všechna ta následující. Žádní chvějící se pozůstalí nepovstanou z kouře a z plamenů a nebudou lomit rukama... Omluvte se, aspoň někdo. Řekněte mi někdo, že vás to moc mrzí. Jen do toho. Budu plakat s Volhou, Jenisejem, řekou Moskvou," deklaruje vypravěč v závěru románu, kdy je ruská totalitní zkušenost kladena proti německé.

Sám vypravěč si mnohé ze svého života uvědomil až poté, co si na smrtelném loži přečetl dopis od svého dávno mrtvého bratra. Bude tohle i případ Ruska?