Vzala jsem si komunistu

Philip Roth

(Přeložila Jana Hejná)

Mladá fronta, Praha 2010, 240 stran, 349 Kč

Philip Roth (1933) se sice zařadil mezi klasiky moderní americké literatury již dávno, po vydání slavného Portnoyova komplexu (1969), přesto se jistě mnozí jeho čtenáři shodnou na tom, že své nejlepší romány napsal až ke sklonku své spisovatelské dráhy, tedy v posledních dvou desetiletích.

Sabbathovo divadlo, Americká idyla, Lidská skvrna nebo úchvatné meditace o posledních věcech člověka Umírající zvíře, Duch odchází či Jako každý člověk patří k tomu nejlepšímu, co v poválečné americké literatuře vzniklo.

Nakladatelství Mladá fronta, které se Philipu Rothovi věnuje soustavně a dlouhodobě, nyní přichází s překladem jeho románu z roku 1998 s titulem Vzala jsem si komunistu.

Je to další z románů, v nichž americký prozaik propůjčuje hlas svému alter egu, slavnému Nathanu Zuckermanovi. A z jeho perspektivy nám po válce ve Vietnamu a clintonovské éře nabízí pohled na další významnou epochu amerických dějin, totiž na padesátá léta.

Spojené státy právě vyšly vítězně z války, stávaly se světovým hegemonem, avšak na druhé straně vstoupily do války nové, totiž do zápolení s někdejším spojencem z nutnosti.

Skončil by na popravišti

Studená válka však v sobě zahrnovala ještě jeden rozměr, jejž válka světová postrádala: zatímco Američané potírali během ozbrojeného konfliktu německé špiony, kteří se pokoušeli infiltrovat důležité struktury, později se museli mít na pozoru i před "pátou kolonou" uvnitř americké společnosti, těmi, kteří z různých důvodů - a často lidsky pochopitelných - našli zalíbení v komunistické ideologii.

Vznikl nechvalně proslulý Výbor pro neamerickou činnost a začal zvláštní hon na čarodějnice.

Philip Roth ve svých románech nabízí pronikavý pohled na stav společnosti a zjevně straní nespravedlivě pronásledovaným a uštvaným většinovou společností. V Lidské skvrně byla důvodem hysterie z takzvané politické korektnosti, v tomto románu je to komunistické přesvědčení hlavního hrdiny Iry Ringolda, někdejšího chuligána, nevzdělaného kopáče z východního pobřeží Spojených států, jenž se dokázal s osudem porvat, stal se rozhlasovou celebritou, oženil se s hvězdou němého filmu a po hořkém rozchodu a veřejném obvinění ze sympatií ke komunismu dopadl tvrdě na dno.

Ringold se skutečně významně v komunistickém hnutí angažoval, podle toho, jak ho Philip Roth líčí, byl by patrně prvním, kdo by v komunistických diktaturách skončil na popravišti. Šlo spíše o rebela než o budovatele, kolem sebe viděl neuvěřitelnou bídu a romanticky věřil v možnost "řešení". Vlastně se tak stal obětí hned dvakrát: poprvé byl sveden zločinnou ideologií, podruhé perzekuován společností, jež se této ideologii musela bránit.

Tahle pohádka je praštěná

Americký prozaik protagonistův vztah ke komunismu vystihuje jasně: "Ten rádoby marxistický slovník, utopistické fráze, jež k tomu patřily - nabídni je nevzdělanci, jako byl Ira, naočkuj muže, který není zvyklý sám za sebe myslet, intelektuálním kouzlem velkých myšlenek, vštěp je člověku, který se snadno nadchne a je naštvaný jako Ira..."

Právě naštvanost je určujícím rysem Irovy povahy. Je naštvaný na společnost, ve které vyrostl, a vztek ho činí zaslepeným. Jeden z hrdinů k tomu zkušeně poznamenává: "Žiješ v Americe, v nejlepší zemi na světě a v tom nejlepším společenským zřízení na světě.

Jasně, na lidi se kašle. A ty myslíš, že v Sovětským svazu se na ně nekašle?... Tenhle systém jde ruku v ruce se životem. A právě proto funguje... Rozdíl je, že náš systém funguje, protože je založenej na pohádce o lidský sobeckosti, zatímco jejich nefunguje, protože je založenej na pohádce o lidským bratrství. Tahle pohádka je tak praštěná, že musej lidi odvážet až na Sibiř, aby jí uvěřili."

Čtenářům, kteří znají podrobnosti z Rothova osobního života, jistě neujde, že spisovatel si zde také tak trochu vyřizuje účty s bývalou manželkou Claire Bloomovou, jež v autobiografické knize nepsala o svém muži zrovna nejlépe. Naštěstí je autor v tomto ohledu poměrně zdrženlivý a románu to neškodí.

Samozřejmě, Philip Roth není velkým spisovatelem proto, že dokáže zachytit určitou dějinnou epochu, případně využít zkušeností z vlastního života. Je jím proto, že umí z těchto ingrediencí vytvořit dílo, které dokáže oslovit univerzálně.

To se týká i románu Vzala jsem si komunistu - ačkoli se na první pohled může zdát, že je úvod rozvláčný, zachycená doba z dnešního pohledu nezajímavá, názory protagonistů pomýlené, autor dokáže své vyprávění dovést do působivého finále, jež mu dělá čest a řadí ho k největším spisovatelům naší doby. I když píše o komunistech.

Související