Honza Dědek recenzuje: Kapela Nicka Cavea se na novince vrací ke kořenům

Nikdy nenatočil špatnou desku. Ať už zpíval v kapele Birthday Party, vystupoval s doprovodnou skupinou Bad Seeds nebo se jako teď ukrývá v projektu Grinderman, Nick Cave si už přes pětadvacet let drží vysoký hudební standard.

A svou reputaci si rozhodně nekazí ani aktuální deskou Grinderman 2. Na prvním albu byla ječící opice. Na novém mlčící vlk. Zdání však klame - tahle šelma umí výt mnohem hlasitěji.

Tohle není kulisa!

S projektem Grinderman vtrhnul Cave na scénu v roce 2007, a i když ji postavil ze tří spoluhráčů z Bad Seeds, byla od tvorby této kapely vzdálena několik světelných let. Nebo alespoň třicet let pozemských - zněla totiž tak trochu jako Caveovy počátky v alternativních kapelách The Boys Next Door a The Birthday Party, ovlivněných post-punkem a gothic rockem.

Klasická písničková tvorba, která dominovala Caveově tvorbě posledních dvou dekád, byla rozřezána zvukem silně zkreslených kytar, kvílivých tónů houslí, nervní baskytarou, industriálními bicími a hlukovými explozemi.

K velkému překvapení se sice Nick Cave & The Bad Seeds o rok později vrátili s písničkovým albem Dig, Lazarus, Dig!!!, ale album Grinderman 2 dokazuje, že nešlo o jednorázový počin.

A co víc, kvartet Grinderman rozhodně nespotřeboval na svůj debut veškerou energii a invenci.

Mezi melodií a hlukem

Opět jde o album, které rozhodně nenabízí žádný poklidný poslech - tohle není hudba použitelná jako kulisa k ranní hygieně nebo řízení auta. Komu se však podaří ztéci noisové hradby, snadno se přesvědčí, že v žádném případě nejde o chaotické experimentování se zvukem, ale naopak o precizně propracované kompozice, které mají zcela pevný vnitřní řád.

Multiinstrumentalista Warren Ellis se sice při hře na nejrůznější strunné nástroje, především elektrickou kytaru, rozhodně nezatěžuje vymačkáváním akordů či tónovou drobnohrou, a raději dává přednost vytváření zvukových příbojů, ale jeho hlukové erupce skvěle slouží Caveovým rozervaným písním a jsou perfektním partnerem jeho hlubokého hlasu a temných textů.

V čem se však novinka liší od předchozí desky, to je mnohem promyšlenější dramaturgie celého alba. Jako by si Nick Cave uvědomil, že tragikomedie je silnější než antické drama nebo situační komedie - nelze věčně plakat nebo se smát.

Drsní i křehcí

Posluchač desky Grinderman 2 je proto chvíli zvukově terorizován, aby byl vzápětí uchlácholen. Třeba bezmála sedmiminutovou kompozici When My Baby Come, která začíná plíživě monotónními bubínky a tklivými smyčci, které se však vyvinou v zběsilý psychedelický trip jak vystřižený z experimentálního období Pink Floyd.

Odměnou může být následující skladba, velmi křehká What I Know, které dominuje akustická kytara a zvuková meluzína kdesi v pozadí; po půl hodině zvukového ataku, který svírá posluchačovu hlavu jak ve svěráku, je to víc než příjemná změna. A dokonce je zde místo i pro skutečné melodie, které upomenou na Caveovu tvorbu z počátku devadesátých let, kdy vydal skvělé desky jako The Good Son, Henry's Dream a Let Love In.

Třeba v případě skladby Palaces Of Montezuma, což je jednoduchá, zpěvná píseň, postavená na akustické kytaře a klavíru, skoro až popová. Po takto odlehčené vzpomínce na minulost se lze opět nechat přelít drásavou tsunami.

Pokud chtěl Nick Cave vytvořit hudební jízdu na horské dráze, podařilo se mu to v tomto případě opravdu perfektně, i když hitparádové úspěchy za to asi sklízet nebude. Opusy z alba Grinderman 2 nalezne odvahu vypustit do éteru jen málokteré rádio.

Ale to o jejich kvalitě nic neříká. Projektu Grinderman se totiž podařilo i napodruhé natočit desku, která dalšímu albu Bad Seeds nastavuje velmi vysokou laťku. Bude zajímavé sledovat, jak si s tím Nick Cave a jeho přátelé poradí...