Z alba Michala Vícha je cítit humor Pražské pětky i svět omšelých hospod

Podivný novotvar v názvu alba Povísně je složeninou slov povídky a písně.

Klávesista a skladatel Michal Vích zhudebnil dvanáct krátkých prozaických textů šesti autorů a, kromě svého hlasu, je nechal zaznít prostřednictvím zpěvu Jiřího Macháčka, Davida Vávry, Pavla Lišky a především nejvýraznější osobnosti alba, Lenky Vychodilové, která v deseti písních z tuctu ukazuje svůj široký výrazový rejstřík a cit pro jemnou tragikomiku.

Většina skladeb umně proplétá několik jednoduchých, melodických motivů kláves a repetitivních sloganů. Díky tomu jsou téměř všechny povísně příjemně chytlavé a zapamatovatelné na první poslech.

Jediné, co skladateli Víchovi nesvědčí, jsou automatické bicí, z jejich zvuku a prvoplánového použití lze odhadovat, že v této oblasti autor není zcela doma. Druhou pihou na kráse je chtěný údiv dětského sboru v Nesetkání na textovou předlohu Ivana Wernische, jehož poetice by slušelo tiché, pobavené pozvednutí obočí mnohem více než rozcapené "jéééé".

Jinak se ale atmosféře Povísní propadá velmi snadno, obzvláště pamatujete-li si časy "předrevoluční" barevné šedi. Lumír Tuček referuje o azalce v typickém panelákovém obýváku a o vojně prodchnuté laskavostí "táty roty", Josef Kroutvor o nočních vlacích, Jaroslav Pížl z minulosti plete podivné, teplákové jazykové chuchvalce týkající se bot rakváčů a stříhání nehtů.

Marián Palla si pohrává s klišé zábavných učebnic fyziky pro mládež a marlowovských detektivek, v nichž se krásné klientky bez vyzvání svlékají a, přestože jsou nahé, skrývají podivná tajemství. Dojemným vrcholem alba je dvojice povísní na slova Ludvíka Aškenazyho, obě s tragickou ženskou hrdinkou na pozadí života maloměsta, respektive konce války.

Svět omšelých hospod, humor Pražské pětky, místy i záblesk vesmíru v zrnku písku – tohle album se neokázale, vtipně, nostalgicky povedlo.