Nikdy na ten pocit v Terezíně nezapomenu, říká operní diva von Otter

Pětapadesátiletá diva nne Sofie von Otter za sebou má řadu hlavních rolí v klasických operních dílech, ale i pozoruhodné interpretace ostatních hudebních žánrů - ať již v podobě skladeb židovských autorů na desce Terezín, písní skupiny ABBA na albu I Let The Music Speak nebo spolupráce s americkým jazzovým pianistou Bradem Mehldauem.

S ním vystoupí v rámci festivalu Struny podzimu 26. října ve Smetanově síni Obecního domu, kde premiérově představí své nejnovější dvojalbum Love Songs.

HN: Tato nahrávka obsahuje vedle skladeb Brada Mehldaua i písně Joni Mitchell, Michela Legranda, Jacquese Brela nebo Johna Lennona & Paula McCartneyho. Podle jakého klíče jste písně na desku vybírala?

Čistě podle srdečního klíče. Byla to velmi obdobná spolupráce, jako kdysi dávno s Elvisem Costellem na desce For The Stars. V obou případech jsme si dlouze povídali o hudbě a navzájem si přehrávali písničky, které máme rádi. Brad mi například pustil skladby Léa Ferrého a Jacquese Brela, které objevil v průběhu svého francouzského turné, kde se úplně zamiloval do francouzské hudby. Přidala jsem k tomu píseň od Michela Legranda, on navrhl Joni Mitchell - a deska byla pohromadě. Mám ráda projekty, během nichž mohu na jedné straně zpívat své oblíbené skladby, na straně druhé objevuji řadu nových písní. A to byl přesně tenhle případ.

HN: Polovinu dvojalba však tvoří skladby Brada Mehldaua. Kdo z vás dvou inicioval tuto zajímavou spolupráci?

Prvně jsem Brada slyšela před několika lety - doma ve Švédsku z rádia. Od první chvíle jsem jím byla naprosto fascinována - ať již jeho vlastní hudbou, nebo způsobem, jakým hrál nejrůznější jazzové standardy; je velmi lyrický a skvělý improvizátor. Ještě ten den jsem si koupila šest jeho desek a několik týdnů neposlouchala nic jiného! Říkala jsem si, že by bylo nádherné si s ním zazpíval, ale neměla jsem tušení, jak ho kontaktovat. O několik dní později jsem v New Yorku mluvila s někým z Carnegie Hall, který se shodou okolností znal s Bradovým agantem. Okamžitě mu zavolal a od toho okamžiku už šlo všechno strašně rychle. Mehldau byl zrovna v New Yorku, takže jsme se druhý den sešli a domluvili se, že spolu natočíme desku. Bylo to velmi jednoduché.

HN: A bylo stejně jednoduché natočit v roce 2006 album I Let The Music Speak s písněmi skupiny ABBA a přizvat si k tomu jejího bývalého člena Benny Anderssona?

Nebylo to tak zas těžké. Bennyho jsem znala už od roku 2001, kdy se podílel na desce For The Stars, kterou jsem natočila s Elvisem Costellem. Jenomže tenkrát mu volal Elvis, kdežto tentokrát jsem to musela udělat já sama. A protože jsem se strašně styděla mu zatelefonovat, tak jsem mu poslala fax. Obratem mi odpověděl, druhý den přišel do studia, ze hodinu, za dvě natočil klavír a zase zmizel. S Bennym je snadná práce - buď se mu to, co děláte líbí, nebo nelíbí. V prvním případě vám velmi rád pomůže, v druhém vám bez okolků řekne, že nemá zájem. Samozřejmě, že jsem byla ráda, že se mu moje pojetí písní od skupiny ABBA líbilo, protože já jsem obrovský fanoušek téhle kapely. A nejenom proto, že jsem Švédka. Ty písničky jsou zkrátka úžasné!

HN: Před třemi lety vyšla vaše pozoruhodná deska Terezín/Theresienstadt, na níž jste nazpívala písně židovských skladatelů, vězněných za druhé světové války v Terezíně. Jak jste dostala zrovna k této hudbě?

Všechno to začalo o několik let dřív, kdy jsem byla pozvána, abych zazpívala ve Stockholmu na konferenci věnované holokaustu. Přemýšlela jsem, co ze svého repertoáru vybrat. Nakonec jsem se rozhodla pro Gustava Mahlera, když se mě jedna z organizátorek konference zeptala: "A znáte hudbu, která vznikla za války v terezínském vězení?" Měla jsem mlhavé povědomí o existenci Terezínské pevnosti, ale nikdy by mě nenapadlo, že se z té doby dochovala nějaká hudba. Začala jsem se o to zajímat a nakonec jsem z hudební nadace v Izraeli získala veškeré partitury, které napsali židovští skladatelé věznění v Terezíně, jako třeba Viktor Ullmann, Hans Krása, Pavel Haas nebo Ilse Weber. Uvědomila jsem si, co všechno pro tyhle lidi hudba znamenala - pročítala jsem zápisky některých skladatelů a pochopila, že to byla právě hudba, která jim pomohla přižít roky věznění. Pokud tedy měli tolik štěstí a neskončili v Osvětimi, jako třeba Ilse Weber... Při své poslední návštěvě České republiky jsem se vydala i do Terezína. A nikdy na ten zvláštní pocit nezapomenu.

HN: Co na vás nejvíc zapůsobilo?

Doprovázela mě žena, která věznění v Terezíně přežila. Velice detailně mi vyprávěla, jak to tam za války chodilo, ale vejít se mnou do pevnosti odmítla; bylo to pro ni až příliš bolestivé místo. A tak jsem se tím městečkem procházela sama - v hlavě mi zněly všechny ty příšerné věci, které jsem právě vyslechla, ale zároveň svítilo slunce, bylo krásné léto a celé to prostředí působilo velmi mírumilovně. Podivný zážitek.

HN: Tahle deska pro vás musela mít obrovský význam i vzhledem k vašemu otci, baronu Göranu von Otter, který za druhé světové války působil jako diplomat v Německu. Tím spíš, že je historicky doložené, že se v roce 1942 setkal ve vlaku z Varšavy do Berlína s vysokým důstojníkem SS jménem Kurt Gerstein, který ho detailně informoval o brutálním vyvražďování Židů, jehož byl svědkem v koncentračním táboře Treblinka...

Otec mi vyprávěl, že s Kurtem Gersteinem, který byl podle některých údajů spojeneckým agentem, mluvil několik hodin. A všechno, co se od něj dozvěděl, skutečně řekl švédskému ministru zahraničí. Ale vůbec nic se nestalo! Svět zkrátka nebyl schopen přijmout zprávu o takhle nepředstavitelných zvěrstvech, nikdo nedokázal uvěřit, že by někde mohli posílat do plynu na tři tisíce lidí denně, jak tvrdil Gerstein. Otec výsledek svého hlášení považoval za svůj osobní neúspěch a po celý zbytek života z toho byl nesmírně frustrovaný. O to víc, že se po válce snažil Kurta Gersteina nalézt, ale už to nestihl - Gerstein byl zatčen francouzskými vojáky a souzen jako válečný zločinec. V červenci roku 1945 spáchal ve vězeňské cele sebevraždu.

Profil Anne Sofie von Otter vychází v úterním vydání Hospodářských novin