Knižní tipy HN: Kdyby si Louda nezlomil meniskus, Česko bylo bez státního znaku

Život, který vydá nejméně na tři romány

Dalším svazkem edice Osudy, vycházející ze stejnojmenného rozhlasového pořadu, přináší vzpomínky Jiřího Loudy (1920). Úvod napsal Miloš Doležal, novinář, jenž je bezesporu nejlepší ve vyhledávání a zpovídání lidí, kteří jsou skutečnou elitou českého národa.

Jiří Louda odešel z rodné Kutné Hory přes Polsko a Francii do Velké Británie. Měl být nasazen v paradesantním výsadku Bronze, zlomený meniskus mu v tom ovšem zabránil, ale také mu zachránil život. Letadlo s parašutisty totiž bylo sestřeleno. Po válce návrat domů a po roce 1948 samozřejmě vězení. Jiří Louda se však později stal uznávaným heraldikem, je autorem českého státního znaku.

Když nevíš, jak dál, promluv si s vagínou

Japonská prozaička Hitomi Kaneharová (1983) se poprvé v českém prostředí představila debutem Hadi a náušnice, nyní vychází další z jejích knih. Jde o typ mladé autorky, jež píše, dokud to někoho zajímá, a která píše hodně, což lze brát jakožto zobrazení její sebestřednosti. Sebestředné jsou i její hrdinky, které se zabývají jen svým životem, pózami, sexuálními touhami, smutky a citovou rozháraností.

V Autofikci to je mladičká spisovatelka Rin, kterou nakladatelství příznačně požádá, aby napsala knihu o sobě. Vrcholem požitkářské sebestřednosti jsou pasáže, kdy Rin mluví se svou vagínou: "Že jsem skvělá, kundičko? Jsem vynikající, že jo? A ty jsi, má drahá, taky skvělá!"

Mezi Mnichovem a nuselským údolím

Když v roce 2006 vyšla po dlouhém čase její nová sbírka Neúplný čas mokré trávy, byla to událost. Když se vloni objevil výbor z jejích prvních tří sbírek, šlo o potřebné splacení dluhu a připomenutí jedné málem ztracené autorky. Nyní Ince Machulkové (1933) vyšla další sbírka Probuzení hráči, která zas vytváří dojem, že básnířka se už - opět - v české poezii usadila.

Krátké básně se odehrávají na pomyslné trase mezi Mnichovem, kde autorka žije, a jejím pražským rodištěm. Verše jsou to strohé, plné samoty a vzpomínek. V básni Nuselské podmostí tak čteme: "Občas tu přespávám/ Do usínání duní mi/ zvyk/ Na jiné adrese/ chybí mi/ Má cizí košili".

Na Pankráci soudili, že byste žasli

Historik Petr Zídek se po přečtení rozhovoru s bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou začal o tuto osobu více zajímat a nakonec o ní napsal knihu. Ano, je to ta stará paní, která, když byla mladou zapálenou komunistkou, se podílela na procesu s Miladou Horákovou, za který byla v novém tisíciletí odsouzena a následně nastoupila výkon trestu.

Ale jak ukazuje Petr Zídek, jejích nesmyslných rozsudků na základě vykonstruovaných obviněních byla celá řada. Ludmila Brožová-Polednová je podivnou osobou a Petr Zídek jí vystavil diagnózu. Jak se jí ale mohl tak vytrvale zabývat? Nebylo mu z toho špatně? A není to také diagnóza?