Intimita dvou niterně komunikujích žen bere dech

Vypůjčuje si rafinované postupy z klasické tradice, navazuje na odkaz brněnské alternativy 90. let a výrazově souzní i s proudem písničkářské nové vlny. Z těchto referenčních pramenů ale stylově neuchopitelné Tara Fuki spřádají ojedinělý hudební útvar, jehož současnou podobu demonstrovali pondělním křtem desky Sens v pražské Arše.

Jeden z úběžníků tvorby Tara Fuki představují od samého začátku zhudebněné básně ortenovského romantika a raného existencialisty, polského válečného básníka Krzysztofa Baczyńského. Podobně i polské autorské texty Doroty Barové mají sklon k vytváření podvědomých snových struktur a prožitkových mikrosvětů, jejichž chmurné nálady přechází v někdy až dětský údiv nad křehkostí základních jistot.

Poloimprovizovaná pohádková dialektika dvou violoncell na této slovní zvukomalebnosti staví sevřené malé formy s písničkovým charakterem, evokujícím lidovou hudbu visegrádského prostoru.

Na dvou posledních albech Tara Fuki svůj podivuhodný vzájemný vztah opakovaně přenášely do společnosti exotických nástrojů, předních jazzových muzikantů nebo avantgardních samplů. Jejich čtvrtá deska Sens naopak signalizuje návrat k původnímu intimnímu projevu pouze dvou niterně komunikujích žen, jejichž souhra a míra porozumění bere dech.

Cellistky se opět spoléhají na pomoc ocelového bubnu hang, dlouze erudovaně improvizují a nově některé basové linky nebo cyklické pasáže v tempech chytají do elektronických smyček, na nichž pak vrství vícehlasý, mohutnější zvuk. Ale přesto je výsledná podoba desky čistější než kdy předtím.

Emocemi prodchnuté album ze všeho nejvíc připomíná opakovanou snovou procházku tuze známou krajinou, v níž ovšem jezera přeskočila hory a člověk je v důvěrném prostředí vystaven hledání nových východisek.

Ještě na předposledním albu Auris se mohlo zdát, že Tara Fuki v početnějším doprovodu hledí k novým obzorům. Jenže vrcholným zážitkem z pondělního křtu nebyl druhý blok koncertu, kdy na pódium přiskočila čtveřice hostujících muzikantů z Vertigo Quintetu v čele s vitální Lenkou Dusilovou. Současné semknuté rozpoložení obou cellistek je totiž samo o sobě tak půvabné, že zásahy zvenčí ani nepotřebuje.

Na desce Sens se hudba, řečeno s Baczyńským, “chvěje jak z andělských došků dým a zármutek violoncella ubíhá v průsvitných alejích bříz”. Však mají Tara Fuki tentokrát bodce svých violoncell namířené vysoko k obloze.