K hudbě osmdesátých let mám až perverzní vztah, říká Vojtěch Dyk z Nightwork

Před nedávnem vyprodali Malou sportovního halu a pokřtili svou druhou desku s názvem Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa.

Kmotrem jejich novinky nebyl nikdo jiný než doktor František Janeček.

Někdo tuhle volbu provokativní skupiny Nightwork, která do povědomí vstoupila hitem Globální oteplování - Já jsem gay!, vzal jako vtip, jiné přítomnost šedé eminence předlistopadové hudební scény na pódiu pobouřila.

"Chtěli jsme vzdát hold temným osmdesátým letům," vysvětlují své kroky zpěvák Vojtěch Dyk a kytarista Jakub Prachař.

HN: Proč jste pro svou druhou desku zvolili zrovna provokativní název Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa?

Vojtěch Dyk: Všichni členové kapely Nightwork se narodili v 80. letech, takže jsme naši novou desku pojmenovali podle materiálu, který se tehdy zhusta nosil, nás nevyjímaje - teplákoviny. A do toho jsme zamíchali parafrázi na nezapomenutelné Kroky Františka Janečka.

Jakub Prachař: A když už jsme měli takovýhle název, tak se logicky nabízelo pozvat si Františka Janečka jako kmotra desky. Původně to byl jen takový šílený nápad, my byli přesvědčení, že na něco takového nikdy nepřistoupí, ale nakonec mu Franta Soukup zavolal a on se jen zeptal: "A jak moc si ze mě, chlapci, děláte srandu?" Franta odpověděl, že normálně. Načež nás Janeček pozval na schůzku k sobě do kanceláře. Z půlhodinového setkání byly nakonec čtyři hodiny vyprávění, kdy nás Janeček poučoval o zákonitostech hudebního průmyslu a já musím přiznat, že jsem se celou tu dobu náramně bavil!

HN: Co konkrétně jste se dozvěděli?

Jakub Prachař: Třeba se nám dostalo poučení, že výraz showbusiness se skládá ze dvou slov - show a business. A že slovo business je delší! Ať už se to někomu bude, nebo nebude líbit, tak já nemůžu říct nic jiného, než že jsem se setkal s velmi chytrým a nesmírně vzdělaným člověkem, který je navíc skvělým obchodníkem. Takhle já bych dneska charakterizoval Františka Janečka.

HN: V roce 1989 vám bylo sedm osm let - co vás tak fascinuje na hudbě osmdesátých let, kterou jste nemohli příliš zažít?

Vojtěch Dyk: Kus osmdesátých let jsme zažili jako děti, takže já třeba poslouchal Pavla Horňáka - a tenkrát se mi to líbilo.

My jsme první generace, které se tohle desetiletí příliš netknulo. Prožili jsme kus osmdesátých let jako děti, takže nemáme důvod na tuhle dobu vzpomínat ve zlém. Víme a chápeme, co se tady tehdy dělo, a může nás to děsit, fascinovat nebo inspirovat, ale máme od této dekády natolik velký odstup, že si z tehdejší populární hudby a vůbec celé doby dokážeme dělat srandu.

HN: Jaký tedy máte k tehdejší době a hudbě vztah?

Vojtěch Dyk: Za sebe bych ten vztah označil za velmi zvláštní, až perverzní. Dneska už bych si tu hudbu nepustil, ale náš poměr k tehdejší době a její hudbě osciluje někde mezi naprostým odporem a sentimentální vzpomínkou na dětství.

Jakub Prachař: My když se dneska díváme na YouTube.com na videa z tehdejší doby, tak vlastně nevíme, jestli to tenkrát vůbec mysleli vážně - vždyť většina zpěváků ze stáje Františka Janečka neuměla zpívat, nebyli schopni se hýbat a celá ta produkce byla natolik nesmyslná a absurdní, až je fascinující, že něco takového vůbec mohlo vzniknout.

HN: Takhle to ovšem vnímáte vy, ale slyšel jsem už i názor, že přizváním kmotra Janečka na pódium svým způsobem legalizujete tehdejší populární hudbu, v čele s Michalem Davidem...

Jakub Prachař: Podle mého Michal David udělal spoustu krásných písniček, některé jeho melodie jsou prostě výborné. Mně vlastně docela vadí, jak se tady pořád rozebírá, jestli Michal David je, nebo není dostatečně dobrý muzikant. Vždyť je to ve skutečnosti přece úplně jedno - on jenom zpívá písničky, které zpívá, za což dostane zaplaceno, stejně jako my nebo kterákoliv jiná kapela. Když to řeknu hodně tvrdě, tak všichni jenom vytváříme nějaké produkty - někdo alternativnějším způsobem, jiný popovějším, ale všichni si přejeme, aby na nás chodili lidi a tím pádem my měli peníze na to, abychom mohli hudbu dělat i nadále. Takže ať si každý poslouchá, koho chce.

Vojtěch Dyk: Na Michala Davida chodí spousta lidí, což je určitým dokladem, že jeho písničky nějakou kvalitu mít musí. Kdyby skládal nějaké kakofonické opusy, tak ho nikdo poslouchat nebude.

HN: Své nové album, stejně jako svůj debut Respectmaja, jste si vydali sami - nemají o vás gramofirmy zájem?

Jakup Prachař: Vydavatele jsme v případě první desky hledali, ale nějak to nevyšlo. Nakonec jsme si ji natočili sami a zjistili, že je to nejsvobodnější způsob, jak dělat hudbu. K čemu je dneska vlastně dobré vydavatelství? Nahrávku si kapela beztak musí zaplatit sama a firma ji akorát rozdistribuuje do obchodů. A ještě ke všemu se snaží mluvit do jednotlivých písniček... My máme samozřejmě výhodu, že Franta Soukup má doma nahrávací studio. Stejně tak nám pomohlo, že jsme s pomocí kamarádů mohli natočit klip k písni Globální oteplování - Já jsem gay! Ten jsme dali na YouTube, a rázem se z něj stal hit. Zjistili jsme, že vlastně vůbec nepotřebujeme rádia, která nás beztak nechtěla hrát - například Evropa 2 nám řekla, že je to na ni příliš kontroverzní písnička a nikdy ji do vysílání nenasadí.