Tři britští ďáblové řádili v pražské Akropoli na výjimečném koncertu

“Cestujeme černou zemí a kráčíme po kamenném mostě mezi temným městem a soumrakem,” zpívala ve středu večer v Paláci Akropolis tajemná trojice britských kytaristů Les Triaboliques, která sem přijela hrát na průběžný festival Respect Plus.

Jejich podmanitý žánrový crossover s přesahy do world music těží z letité zkušenosti "Tří ďáblů", kteří na svých sólových dráhách zkusili vplout do nejrůznějších stylů a při tom zcestovali tisíce kilometrů. Prach, který se jim usadil na botách, teď s nadsázkou víří na podivné hudební křižovatce amerického blues, africké hudby a balkánského veselí.

Mezi americkým a pouštním blues

Do Prahy přijeli s komornějším provedením své loňské debutové desky Rivermudtwilight, ovšem nikoli už s vlastní elektrickou kytarou nebo vlastnoručně vyrobeným strunným nástrojem buzuki, které aerolinky nechtěně poslaly do vzdálených končin.

Vypůjčenou elektrickou kytaru proto celý večer raději nesundal Justin Adams, českému publiku známý coby spoluhráč Roberta Planta nebo producent kočovných hudebních Tuaregů Tinariwen. Adamsovy vybrnkávané polorytmické vzorce či zvláštně amelodická sóla nápadně připomínaly právě tzv. pouštní blues a africkou hudbu, tedy pokud zrovna nesahaly k blues americkému nebo k tvrdším rockovým prostředkům.

Tomu dobře rozuměl někdejší punker a dnes mistr asijských nástrojů Lu Edmonds, který svoji tureckou bezpražcovou loutnu cümbüş střídal pouze s obyčejnou španělkou. Zarostlý dlouhán s bradkou na pódiu jančil v kabaretním kloboučku a každou písničku uváděl ztřeštěnými a heslovitými ruskými průpovídkami kustoricovského charakteru, případně se hecoval s třetím hudebníkem Benem Mandelsonem, hráčem na mandolínu a jinak zakladatelem hudebního veletrhu Womex.

Hudební nomádi chvíli nepostojí

Triaboliques se jako praví hudební nomádi nikde nezdržovali dlouho – vyměňovali si hypnotické hudební plochy či rytmické role nástrojů, potkávali se ve zpívaných refrénech, žertovali a pak zase nasazovali kamenné tváře. V průběhu večera došlo třeba na dvojsmyslnou kubánskou “santánovku” Gulaguarija o sibiřských koncentrácích nebo táborákový folk o britských imigrantech, doprovázený stylovou harmonikou v duchu šedesátých let, kdežto druhé polovině koncertu nečekaně dominovalo převzaté bílé blues od Blind Willieho Johnsona nebo Leadbellyho.

V žádném případě ovšem hudbě Les Triaboliques nešlo nasadit shrnující žánrovou korunku. Sotva se začali blížit bláznivým charakteristikám jako balkánský rock, východní blues, postpunk nebo pouštní odysea, hned zase obraceli směr. Však je to právě tahle nevyzpytatelnost, která z pražské návštěvy "Ďáblů" udělala tak výjimečnou a příjemnou událost. Hudební festival Respect Plus českému publiku patrně objevil nové miláčky.

FOTO – Daniel Konrád