Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (1971)

...položil jsem hlavu do slečnina klína a líbal jsem, muchloval jazykem ty krásné vousy a vlasy, ale že jsem byl tak lehký, slečna mne vzala v podpaží a vytáhla mne na sebe, roztáhla nohy, a já jsem jak po másle vjel poprvé do ženské, to, nač jsem se těšil, tak to bylo tady, ona mne tiskla k sobě a šeptala mi, abych se zdržel, abych co nejdéle, ale já jsem se jen dvakrát pohnul, potřetí jsem stříkal do teplého masa, a ona se prohnula do mostu, ležela tak, že vlasama a chodidly se dotýkala kanape, a já jsem ležel na mostu jejího těla a do poslední chvíle, než jsem změknul, jsem zůstával v jejích roztažených nohách tak dlouho vězet, až jsem se vyvlékl a lehl si vedle ní.

 

Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec (1993)

Dana se zpočátku dlouho nezmínila, ani nedala najevo, že by jako do ní něco teklo, o čem ví. Já jsem vždycky myslel, že se to v ženském vnitřku jaksi diskrétně rozmaže a zčásti vstřebá. Až jsme jednou seděli proti sobě na posteli a já uviděl, jak jí z dolních pysků cosi bílého leze. Nahoře povídala o literatuře, a ze zmrdané hondy utíkala jí býčina. Ženo, ženo.

 

Emil Hakl: Konec světa (2001)

Nad dojemnými, psími žebry trčela prsa, která hlasitě křičela o pomoc. Břicho měla zbrázděné změtí hlubokých jizev, vypadalo jako rozsekané a zase sešité. Zpod vysedlé, holčičí pánve na mě nepříčetně hleděl strašný, chundelatý bubák. Vypadal, jako by se chystal promluvit. Instinktivně jsem vyřadil z provozu mozek, protože cokoliv ten by k tomu vykoumal, všechno by jí ublížilo. Udělal jsem jediné, co mi zbývalo: rozepnul jsem gatě a přímo tam, víceméně na volném prostranství, ji začal píchat. Roztáhla nohy, jako kdyby chtěla odletět. Zaklesla se do mě, třásla se, mlčela a z očí jí proudem tekly slzy.

 

 

Kateřina Rudčenková: Noci, noci (2004)

Vážená ženo mého bývalého milence! Škoda že nemám důvod se vám za něco mstít, jinak bych vám detailně vylíčila pohyby vašeho muže a jeho okouzlená slova. Jeho čistý a vznosný penis, jenž do mě šestadvacetkrát vniknul s velkolepým nábojem, jenž mně pronikal až za dno, až jsem mu přivykla, jenž si mě na svých rukou nadzvedával a obracel mě, jenž ze tmy třeštil své fascinované oči v uchvácení, jenž mi rozvíral stehna a držel je daleko od sebe, aby mě šimral špičkou jazyka, jenž vraštil čelo, když se blížil orgasmu...

 

Radek John: Džínový svět (1980)

„Čeho se vlastně bojíš? Nebo nechceš mě?“
„Ne, nechci, abysme se milovali.“
Mlčení... A najednou docela pomalu odstrčí Monika polštář, za který se schovávala, a řekne:
„Ne, tebe chci...“
Natáhne ke mně ruku, najednou je v tom tolik patosu, až mě mrazí v zádech. Neodvažuju se zašeptat jediné slovo. Ticho.
Hodiny někde v kuchyni bijí půlnoc. První minuta sedmnáctého listopadu. Mezinárodní den studenstva. Tak tedy sedmnáctý listopad...

Vladimír Páral: Playgirls I. (1994)

Masturbovala ho stále tvrději, zavedla si penis do úst pracujíc na něm současně celou dlaní, pak ještě i druhou, až se konečně znovu vzpřímil. Položila ho na záda a usedla na něho v poloze jízdmo, kteráž jezdkyni umožňuje operativně regulovat soulož dle okamžité potřeby, a tak ho několikrát po sobě přivedla až na práh finální křeče, před níž tempo zpomalila, a teprve po jisté chvíli je opět zrychlila. Při poslední z těchto mučivě slastných prolongací jí pevně stiskl oba prsy do svých tuhých dlaní, při čemž ho dokonale dokonala. Po skončení výkonu výronu má zákazník nárok ještě se napít sektu.

Více ukázek si můžete přečíst v pátečním magazínu Hospodářských novin Víkend