Někdo to rád hořkosladce. Třeba sestra Steinová

Kdyby pop nebylo v Česku sprosté slovo, mohlo by se jím označit i nové album Karolíny Kamberské nazvané Hořkosladce. Sólový debut někdejší protagonistky pokrevního dua Sestry Steinovy, které se před rokem rozešlo, nabízí spoustu chytlavých hudebních momentů a privátních vzkazů v textech, s nimiž se může posluchač snadno ztotožnit a přijmout je za své.

Z těchto atributů - kromě dalších, spíš vnějších, "imidžových" - pop music těží především. Tedy ze srozumitelnosti sdělení a z umělcovy nabídky: Chcete-li, stanu se vaším mluvčím, tím, kdo za vás pojmenuje váš vnitřní svět. Tím, kdo určí refrén, jenž rezonuje vaším nitrem. Tím, kdo vám rozumí, a vy rozumíte jemu.

Pop music je tedy především "smlouva" o vzájemné důvěře mezi interpretem a posluchačem. Až teprve potom je to cosi žánrově vymezeného, nějakým způsobem zahrané, vyprodukované, nějak vymodelované, oblečené buď do prostých šatů nebo vsazené do glamouru.

Večery pod lampou

Karolína Kamberská je stylizována do inteligentní venkovské ženy, která v kuchyni, když děti usnou, píše pod lampou své nespekulativní verše. Taková Virginia Woolfová českého písničkářství.

Jde na dřeň sama sebe, dotýká se bolesti ("Až mě hodíš do kompostu / bude ze mě hlína"), aby se od ní odrazila k momentům náhlého štěstí z prostých věcí. "Nic nechci," zpívá Kamberská, " - jenom svoje křeslo / A hrnek s lipovým čajem / Všechno napětí někam k nule kleslo / Jen vlahej vítr letí krajem."

Takto obyčejně, s odhodláním rozpustit sebe samu v písních a odmítnout vše efektní, co od nich odvádí pozornost, nahrála před pěti lety svou výtečnou desku Mezi světy zpěvačka Lenka Dusilová. Za pomoci mimořádně zdatného kytaristy Martina Ledviny vzniklo jednoduché, ale jedinečné album, jedno z nejsvůdnějších v českém - bráno genderově - ženském písničkářství vůbec.

Za vším hledej bratra

Karolína Kamberská teď přidala s Hořkosladce další stejně půvabný titul. A obdobně jako u Dusilové nelze pominout, že tvar mu dal jiný, neméně osobitý kytarista Honza Ponocný, na klubové scéně známý ze své kapely Circus ponorka.

Ponocného vklad je tak významný, že když porovnáme jeho verze písní Karolíny Kamberské s verzemi, které mimo desku zpívá sama s vlastním kytarovým doprovodem, je rozdíl značný.

Ponocný s dalšími muzikanty přidává do písní Karolíny Kamberské suverénní interpretační jistotu. S jeho podporou žhnou, svižněji se hýbou. Kamberská se od toho základu odráží k energičtějším výkonům, jaké známe z jejích někdejších spontánních vystoupení se sestrou. Ta, stejně jako desky Sester Steinových, měla eruptivní náboj. Po celé desetiletí své existence sesterské duo štěkalo, vrčelo a vylo jako hlídací pes solidní úrovně zdejšího folkového písničkářství, na jehož scéně se etablovalo.

Sestry Steinovy všem početným kopistům Krylů, Nohaviců či Plíhalů nastavovaly zrcadlo. Jen málokdo z jejich kolegů stával na pódiích a nahrával své desky tak za sebe, jako Sestry Steinovy. Ty sice hrály a zpívaly, jak jim "zobáky narostly", neučesaně, pod tónem, ale vždy s nezaměnitelnou barvou chrlily jak dvě Aboriginky svůj osobní folklór. Kytary používaly spíš jako valchy a v písních vypraly své duše bez jakéhokoliv vypočitatelného básnění, které by hrálo na jistotu.

Tato steinovská revoluce na české písničkářské scéně pokračuje albem Hořkosladce, jen jinými prostředky. Karolína Kamberská sice opustila sestru, ale v Honzovi Ponocném našla bratra.

Písničkářka Karolína Kamberská z dua Sestry Steinovy nyní vydala sólovou desku Hořkosladce.