Cesta z města spisovatele Louise de Bernierese vede na anglický venkov

Po většinu své literární dráhy byl Louis de Bernieres dokonalým terčem těch kritiků, kteří současné britské spisovatele pranýřují za to, že jejich knihy se odehrávají v zahraničí. A pokud už náhodou situují svůj příběh do Británie, pak do její historie. Současnost, namítají tito kritici – a někteří z nich jsou velmi významní, například někdejší šéfredaktor časopisu Granta Ian Jack – stojí jaksi stranou anebo ji současní autoři prostě nedokážou zachytit.

Tyto výtky mají něco do sebe: skutečně velká část ostrovní literární produkce je zasazena do jiných zemí či jiné doby, to však spíše než cokoli jiného vypovídá o snaze autorů čtenáře zaujmout, přijít s něčím originálním – ostatně vždyť Britové byli vždy vášniví cestovatelé a antikváři.

To je i případ Louise de Bernierese (1954). Do širšího povědomí se dostal trilogií z fiktivní latinskoamerické země. V knihách zúročil zkušenosti z práce v Kolumbii, prokázal vynikající smysl pro humor a politickou satiru. Mimo Británii byly situovány i další knihy: světoznámá Mandolína kapitána Corelliho je zasazena – ostatně jako tolik britských románů druhé poloviny 20. století – do Středozemí a zachycuje tragédii italských vojáků za druhé světové války.

Monumentální historická freska Ptáci bez křídel se odehrává v době řecko-turecké války a vzniku moderního tureckého státu. Nicméně vloni vydaná sbírka povídek, která aktuálně vychází česky pod názvem Generálova šťastná smrt, by jistě uspokojila každého z výše zmiňovaných kritiků.

Na zadním sedadle kozel

Už její podtitul je výmluvný – Příběhy z anglického venkova. Po letech vandrování se tedy Louis de Bernieres vrací domů, konkrétně do vesničky Nothwithstanding, podle níž se jmenuje originál. Tato fiktivní vesnice – zcela zjevně však modelovaná podle Bernieresova rodného Hambledonu – se nachází v Surrey, to jest v kraji nedaleko Londýna. Je to malá, poklidná víska, kde se toho zas tolik neděje a člověku se skoro dere na rty ono klišé, že se tu zastavil čas.

Každý zná každého, lidé mají svou rutinu, své rituály: "Na návsi jeden muž se směšným psem jménem Archie hází golfové míčky v naději, že psa naučí aportovat. Na druhé straně mlází svědčí práskání brokovnice o tom, že Polly Wantagová už zase pronásleduje veverky. Na kopci se slečna Agáta Feakesová řítí kolem kláštera, troubí na klakson svého stařičkého kabrioletu a na zadním sedadle jako obvykle sedí kozel." Taková úsměvná nehybnost, chtělo by se říct. A přesto Generálova šťastná smrt přináší něco docela jiného.

Předně, ve vesnici Nothwithstanding se rozhodně čas nezastavil, a jak už tomu bývá – pokud člověk tedy není revolucionář věřící ve šťastné zítřky – musí čtenář s autorem sdílet přesvědčení, že čas neplyne úplně správným směrem. Vesnici, v níž se řád věcí utvářel po staletí, aniž by se příliš změnil, postihlo v druhé polovině dvacátého století to, co okolí velkých českých měst zažilo na přelomu století jedenadvacátého.

Ta půda je má

Ne snad, že by Bernieresovu rodnou vísku začala obklopovat satelitní městečka, na to jsou Angličané přece jen příliš rozumní, nicméně domy chudých vesničanů se záhy staly lukrativním zbožím na realitním trhu. Vesnice je blízko Londýna, mladí bohatí lidé toužili po vlastním bydlení, a tak se stěhovali – aniž by však měli ponětí o tom, co život v takové vesnici obnáší.

Louis de Bernieres tyto společenské změny velice pozorně popisuje a zachycuje zvláštní napětí mezi dvěma skupinami. Jedna se domnívá, že má právo na určitý kus země proto, že disponuje finančními prostředky, a tak si nemovitost koupí. Ta druhá je přesvědčena, že její právo na půdu založily nesčetné generace předků. A je docela jasné, které z těchto skupin autor straní.

V Generálově šťastné smrti se pozoruhodnému britskému autorovi povedlo vytvořit skutečně zajímavé dílo, jež není jen sbírkou postřehů, náhodně sebraných povídek, ale ucelenou mozaikou, kdy to, co je nedořečeno, nedovysvětleno v jedné povídce, je následně osvětleno v jiné. Generálova šťastná smrt je nádherná kniha a k vynikajícímu čtenářskému zážitku přispěje i krásný překlad Bernieresova dlouholetého českého překladatele Viktora Janiše.

Britský autor Louis de Bernieres píše dál. Což se zdá být stejně logické jako nesmyslné, neboť jeho jméno má každý stejně již spojené se slavným románem Mandolína kapitána Corelliho, který se dočkal rovněž filmového zpracování s Nicolasem Cagem v hlavní roli.