Román Vrač Martina Ryšavého líčí život v Rusku jako absurdní divadlo

Martin Ryšavý vstoupil do české literatury přede dvěma lety rázně - mohutným dvousvazkovým dílem Cesty na Sibiř. Toto vyprávění, v mnohém nepochybně autobiografické, o putování ze středu Evropy do mrazivé Asie, bylo pozoruhodné nejen pro jistou exotičnost popisovaných míst a lidí, ale hlavně pro vypravěčskou suverenitu.

Obzvláště zajímavé bylo specifické pouto mezi krajinou a jazykem, či spíše rytmem vyprávění – čím dál na východ, tím se horizont rozšiřoval, čas jako by plynul pomaleji a život měl zcela jiné priority.

Čas ve střední Evropě utíká rychleji, krajina je přehledná a útulná, což se nutně odráží i ve vyprávění: to musí být sevřené a mít nějaký řád. Oproti tomu Sibiř je otevřená, majestátně obrovská a věčně neznámá. Stejně nepochopitelné jsou ale i postavy, které zde autor potkává – lovci a jeho milá Anželika.

Vypravěč se při svém hledání smyslu života dostává na samou hranici slov, a pokud nechce zmizet v prázdnotě a tichu sibiřské krajiny, musí vymyslet způsob, jak tuto hraniční zkušenost převést do jazyka.

Očekávání a překvapení

Říkává se, že druhý román bývá úskalím, zejména pokud ten první využívá tak silně autobiografické prvky, jako tomu bylo u Martina Ryšavého. I proto bylo očekávání spojené s novým románem Vrač trochu poznamenané pochybnostmi: Podaří se autorovi překročit stín úspěšného debutu? Nebude druhý román jen opakováním prvního opusu? Nebude se pokoušet využít materiál, který se mu nevešel do debutu? A pokud ne, co si pro čtenáře Martin Ryšavý připraví nového? Nebude to zas příliš velký odklon?

Vrač na tyto otázky naštěstí dává pádnou odpověď velice záhy. Už po přečtení několika stránek je nabíledni, že se můžeme těšit na zážitek srovnatelný se skvělým debutem. A okamžitě je také zřejmé, že nás opět zavede na východ, byť tentokráte ne tak daleko: "Tak tohleto je bora, vichr, který vzniká, když proud chladného vzduchu narazí na horský masiv a po překonání překážky s ohromnou silou vpadne do doliny."

Znovu se ocitáme v krajině, která je pro středoevropského čtenáře cizí – a to jak doslovně, tak metaforicky. Zatímco v Cestách na Sibiř se však setkáváme s odlišností, která je naprosto zjevná, tedy tak zjevná, že ji stačí nastínit jen velice jemně, Vrač představuje odlišnost, která klame, která se tváří jako cosi blízkého. Ostatně i popisovaná bora udeří v příjemném letovisku, které v mnohém připomíná letoviska jihoevropská.

Vrač popisuje odlišnost skrytou a plíživou, odlišnost, jež se tváří jako totožnost, jako cosi důvěrně známého, ovšem v okamžiku, kdy se projeví ve své odlišnosti, jsou účinky devastující – jako když udeří bora: "... hrozné věci se děly...". Jde o odlišnost, která ani nechce být svá a nárokuje si uznání Evropy jako její součásti. A když to nejde po dobrém, snaží se toho dosáhnout mocí – jako v druhé polovině 20. století – nebo penězi – jako v současnosti. Ano, nový román Martina Ryšavého se odehrává v Rusku.

Proud vědomí na ruský způsob

Situování románu do Ruska má své výhody i svá specifika. Předně, podobně jako v Cestách na Sibiř, umožňuje autorovi využívat efektu překladu: román, vyprávěný ruským člověkem českému posluchači – podle několika indicií hrdinovi Cest na Sibiř – je svého druhu překladem.

Vypravěč se pokouší ruskou realitu nějak vtěsnat do evropského kontextu, zároveň si však musí uchovat něco typicky ruského, něco, co nám ho trochu odcizuje. Právě z tohoto rozporu, z nemožnosti skutečnost adekvátně přeložit do jiného jazyka, pramení zvláštní napětí, které žene vyprávění vpřed a které textu dodává sílu.

Pro zesílení "autentičnosti" si autor pomáhá používáním ruských slov, jež jsou obtížně přeložitelná, což je ostatně i případ samotného názvu: "Vrač totiž působil jako směšná figurka a jeho označení bylo spojeno s jeho běžnou profesionální činností. To jest žnec žne, topič topí, žrec žere, konec konců, a vrač – lže, samozřejmě. Vrať v ruském jazyce znamená lhát, a nic jiného."

Takový vračem je i vypravěč románu, který se ke své roli ochotně hlásí: "Připadla mi role blázna, tak to je, už ji hraju, ačkoli jsem o ni neusiloval. Býval jsem režisér, potom zajímavý podivín, u kterého se scházeli významní divadelníci, a teď už jsem jenom podivín. Užvaněný dědek, co čaruje s kartama a bydlí v komunálce s Kyrgyzama, to je teď můj společenský status."

Čtenář-posluchač je zavalen proudem myšlenek, vzpomínek a úvah. Je zde jistá ruská plačtivost, jež tak hezky pasuje ke zralému věku člověka, jemuž se toho v životě podařilo málo a který je sám se sebou nešťastný, nicméně v úchvatně podávaných osobních vzpomínkách dokáže předložit pozoruhodný obraz uplynulých desetiletí. Své vtipné vyprávění prokládá pronikavými literárními exkurzy, například rozbor Strýčka Váni by vydal na samostatný text a totéž lze říct o několika dalších esejistických úsecích.

Nejvíce pak Martin Ryšavý exceluje v pasážích, kde vypravěč popisuje životní osudy přítele Bagševa. Ten je ztělesněním barda-geroje, který má blíže k živlům než k člověku.Bagšev se v životě dopouští mnoha chyb, ba i podrazů, nicméně jeho životní elán a vodkou živená bezstarostnost jsou uhrančivé.

Postava Bagševa, v němž se zrcadlí i cosi z Vladimira Vysockého, je úchvatná, komická, ale zároveň i trochu tragická, neboť před sebou máme romantického hrdinu, který chce žít naplno, je obdařen mohutnou životní silou, leč ji nedokáže v nic smysluplného přetvořit a rozpouští ji v excesech.

Dostojevskij versus Conrad

S tím souvisí ještě jedno téma, k němuž vypravěč během celé knihy stáčí pozornost, totiž ruský sklon k mystice. Ten zde explicitně figuruje v podobě různých novodobých sekt, nicméně implicitně je přítomný i v Bagševových excesech.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se domníval, že ruský mysticismus je tím, co může Rusům pomoci. Joseph Conrad, který znal Rusko z druhé strany, o pár let později poměrně přesvědčivě ukázal, že sklon k mystice je součástí problému, nikoli jeho řešením.

Tento druhý pohled lze vyčíst i z románu Martina Ryšavého. Rusko je neuchopitelné, je uzavřené do začarovaného kruhu a přes všechny snahy připodobnit se Západu, zůstává odlišné, jiné: "Proč v Rusku nemohlo absurdní divadlo nikoho šokovat ani udivit? Protože v něm nikdo nic absurdního neviděl, tohle byl a je náš obyčejný všední život," říká vypravěč románu Vrač, který přináší skvostný obraz tohoto života.

Cesty k literatuře

Martin Ryšavý (1967) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Napsal scénáře k filmu Lesní chodci (2003) Ivana Vojnára, k povídce Cesta z filmu Co chytneš v žitě (1999) Romana Vávry a také k televiznímu snímku Aljona (2008). Je autorem dokumentů Sibiř - duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004), Kdo mě naučí půl znaku (2006), Malupien, Olšový spas (2008), Banánové děti (2009), Země snů (2009) a Medvědí ostrovy (2010). Knižně vydal Lesní chodce (2003) a román Cesty na Sibiř (2008), za nějž získal Literu za prózu. Je vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU.

Martin Ryšavý vystudoval scenáristiku, ale nebyl spokojen s tím, jak režiséři nakládají s jeho scénáři. Proto se vydal na dráhu dokumentaristy. A vedle toho také začal psát romány. S obojím slaví úspěchy.