Holmesovská detektivka se v Klicperově divadle mění v krvavý obřad

V klášteře vousatých jeptišek někdo brutálně vraždí. Sherlock Holmes s věrným Dr. Watsonem se vydávají do boje se sadistickou zrůdou - dočasným vtělením Zla. Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo v čase těsně předvánočním detektivní mystérium autora a režiséra Davida Drábka nazvané Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen.

Nechybí tu nic z holmesovské klasiky: tajemná návštěva v Baker Street, děsivé kulisy starého kláštera uprostřed blat či rafinovaně logické rozuzlení s výkladem. Navíc jsou tu ale příběhem hezky prosáklá "drábkovská" témata.

Autorovy zároveň groteskní i úzkostné vize mrtvějícího světa, v němž je atrofie a vykloubenost normou. Vtělily se tu do bizarních postav a surreálných drogových přeludů a docela přirozeně splynuly s detektivním žánrem. A také Drábkův originální humor, jehož bonmoty dostaly oproti jiným jeho hrám ještě sušší, "anglickou" příchuť.

Detektivové i šamani

I když je detektivní zápletka umně vystavěna (autor evidentně patří ke znalcům formátu) a příběh více méně bezpečně proplouvá úskalími fantaskních odboček i přelidněním všelijak postižených "lidských" tvorů, zdá se, že autorovi jde i o věci vážnější než jednotlivý zločin.

Demence tulačky Molly a syna inspektora Osgooda je ambivalentně spárována s neochvějně logickou Holmesovou genialitou. Definice mužského a ženského pohlaví jsou zcela znejistěny a degradovány na ideologický feminismus, agresivitu macha nebo bezmoc podpantofláka. Spolu tu bojují sebevědomá racionalita velkých mozků a intuice prosťáčků či šamanů. A samozřejmě Dobro se Zlem.

Morální, či spíš mravní apel se Drábkovi naštěstí daří udržet v rámci - i když dost svérázné - psychologické pravděpodobnosti a také maskovat, někdy dokonce zcela neutralizovat vtipem.

Sugestivní rámec detektivního mystéria tvoří scéna Jana Štěpánka. Připomíná pomyslný oltář, z jehož otvorů jako z londýnských komínů vystupuje dým a padá na jeviště jak mlha na blata. Blikají na něm reflektory - světla lodí plujících po Temži nebo majáky na anglických útesech.

"Oltář" zároveň skrývá druhou scénu, na níž se odehrávají věci minulé i tajemná setkání s poustevníkem a šamanem Red Riding Hoodem (Ondřej Malý). S takto definovaným prostorem s lehkostí souzní kostýmy Marka Cpina. Dávají Drábkově vášni pro ulítlé charakteristiky "reálné" obrysy, kterým nechybí vtip ani poezie.

Splynutí s přírodou

A není to vůbec snadné. Ve hře totiž vystupuje kromě klasicky oděného Holmese, Dr. Watsona a vousatých řádových sester také třeba Nathan Bourák (Filip Richtermoc) - čtrnáct let mrtvý muž vylovený z Temže, kterého voskem poslepovaly a oživily včely usazené v jeho hrudníku. Společně s posmrtně zdřevnatělým R. R. Hoodem tvoří dvojici, jejíž konečné splynutí s přírodou nás může naplňovat jistým optimismem.

Na blatech se ve zkrvavené bláně rodí Kdo? (Who?) sugestivně ztělesněný Jiřím Zapletalem. A v Holmesových vizích vystupuje jako symbolické vtělení fatální ženy zpěvačka Berany-Berany Doutz (Eva Kratochvílová).

Hradecký soubor jako vždy plní režisérovi každé přání. Kamila Sedlárová se k nepoznání proměnila v rozkošně dementní slečnu Molly. Dušan Hřebíček brilantně odstiňuje Watsonovy těkavé chorobné stavy od přirozeného neklidu rtuťovitého chlapíka. Lubor Novotný snoubí ve svém pojetí Holmese vtip a situaci přiléhavou monstróznost. Drábkova detektivka je zkrátka napůl hermetický obřad. Spojení, které se jeví stejně vzrušující a zábavné jako přirozené.