Kabaret? Šéf Klicperova divadla si může dovolit vše, i Noc oživlých mrtvol

David Drábek v Hradci Králové přitvrdil. Umělecký šéf Klicperova divadla představil publiku svou poslední autorsko-režijní práci Noc oživlých mrtvol. Jeho představení končí sarkastickým happy endem. Tanečkem T. G. Masaryka s Barborou Škrlovou, prý praotce s pramatkou budoucích českých generací.

Doprovází je sbor zombie, v něž se vlivem viru uvolněného z ledovců globálním oteplováním proměnili účinkující v televizní country show Beverlyho Rodrigueze.

Otesánek snědl i Pomeje

Strašlivá, hravá, infantilní kravina, nebo burcující obraz současné české společnosti? Drábek nás líčí jako bandu xenofobů a sexuálně pervertovaných měšťáků, kteří žijí své náhražkové životy vysněné nad bulvárními časopisy a při sledování pokleslých filmů. V jeho inscenaci všechno páchne rozkladem.

Bláznivý příběh parodující katastrofické thrillery začíná v televizním studiu a končí masakrem v lese, za nímž se tyčí panorama Temelína. A mezi tím skeče, vtipné i méně vtipné narážky na to, čím nás krmí média a politická scéna a co jsme viděli v kině.

Drábkova invence je jak zvracející Otesánek: Sněd jsem Klause, Pomeje i Bartošovou, morbidní obezitu, zženštilého stylistu, sny outsiderů, Lukoil a tebe, Michaele Jacksone, taky sním. Všechno je nasáklé odkazy na bulvár a chudák ten, kdo ho nečte.

Drábkovu makabrálnímu kabaretu nechybí vyhraněný autorský postoj, který divadlu sluší skoro za každých okolností, ale také sranda, které se člověk nejlíp zasměje po třech pivech.

Čistý humor černých, drastických vtipů se mísí s těmi pouze pitomými jako v časopise Sorry. Něco by bylo lépe vypustit, něco vypointovat, nápady víc držet na uzdě tématu, což se z přítmí sálu radí snadno. Formální syrovost k aktualitě politického divadla zkrátka patří, je daní za pokus vyjádřit něco dosud nevysloveného.

Obdivuhodné je, co si může současný autor a zároveň režisér svých kusů v Hradci Králové všechno dovolit, aniž by se mu vzbouřili herci nebo odešla půlka sálu. Rychle nahozenou tříšť situací a gagů drží kromě vtipné, žánrově přesné výpravy (scéna Jan Štěpánek, kostýmy Vladimíra Fomínová) pohromadě několik velmi konzistentních a zapamatovatelných hereckých výkonů.

Třeba René Jana Sklenáře - důsledná a až dojemně vykroucená stylizace narcistní zženštilosti. Z Reného jeho matka (Lenka Loubalová) svou nenávistí k mužům vychovala příkladného homosexuála, který ovšem před televizní kamerou udělá svůj heterosexuální comming out a zradí svého "jugoslávského" partnera Gorana (Miroslav Zavičár), budoucího vůdce zombií.

Karneval prázdnoty

Goranova proměna do krví zbrocené zubaté příšery snadno může ujít pozornosti. Spouštěcí moment té přízračné degradace všeho lidského je v inscenaci poněkud matný, což klíčovou metaforu Drábkova divadelního hororu citelně oslabuje. Pak je tu dojemná dvojice špatných herců, kteří třicet sedm let hrají pro děti kočičku Kiki a pejska Baryka.

Zatímco Jan Bílek naplňuje svou roli především robustním typem, kočička Zory Valchařové-Poulové přináší do brutálního komiksu, podobně jako Sklenář, moment bezradného smutku, soucitu a touhy po obyčejném štěstí, neduživé emoce, které v celém tom karnevalu prázdnoty a blbství nemají šanci.

Okouzlující ve své prostoduché snaze o důvěrnost uprostřed křečovité spontaneity je uvaděčka Žaneta (Isabela Smečková-Bencová). Na Pavlíně Štorkové (Ištar) fascinuje síla soustředěné energie, s jakou dobývá pozornost nejdřív jako bizarní vědma předpovídající katastrofu a posléze chladná počítačová hrdinka typu Lary Croft.

Na místě se člověk trochu ošívá, doma se diví, že mu ta krvavá kabaretní sraženina ještě trčí v hlavě.