Posmrtný život Jana Balabána: svazek povídek zahájil edici jeho spisů

Tak mladý, tak nedávno zesnulý - a už tak definitivně zaknihovaný, napadá člověka nad prvním svazkem díla Jana Balabána (1961-2010), obsahujícím jeho povídky. Ještě před rokem bylo vše normální, ostravský prozaik připravoval vydání románu Zeptej se táty - kdo by tehdy řekl, že mu v roce 2010 vyjdou knihy dvě a ani jedné z nich už se nedožije...

Smrt Jana Balabána 23. dubna je největší českou literární ztrátou uplynulého roku. Po posmrtném publikování - naštěstí již dokončeného - románu Zeptej se táty tedy nyní nakladatelství Host začalo s vydáváním autorova díla svazkem povídek, žánru, v němž bývá nejvíce ceněn.

Povídky tak nabízejí další možnost znovu s časovým odstupem přečíst texty kladně přijímaného autora. A také přinášejí otázku, zda byl tento prozaik dostatečně doceněn a oceněn za života. Jistě, jde o dílo, nikoliv o autora, avšak možná právě předčasná smrt by mohla být jedním z impulzů, jak upozornit na to, že péče a pozornost věnovaná kvalitním českým literátům není dostatečná - což samozřejmě neznamená, že mají být "obrozenecky" chváleni za každou cenu.

Prázdniny ve středověku

Básník Petr Hruška, který byl editorem Povídek, v doslovu upozorňuje na to, že dílo Jana Balabána se snadnému žánrovému rozčlenění vzpírá. Může se zdát, že se tímto tvrzením chtějí do jedné řady vedle povídek přiřadit romány. Navíc když loňský Zeptej se táty zaznamenal takový kladný mediální ohlas...

Svazek otvírá Středověk (1995), v němž prozaik ještě evidentně pátrá a tápe, texty jsou nejen plné symbolů, ale i podobenství - Jan Balabán hledá nejen svůj hlas, ale taktéž schopnost uchopit životní realitu. Již v následujících Prázdninách (1998) se mu to ale povedlo výborně. Krátké povídky vlastně už přinášejí typického Balabána, možná i vlastně Balabána celého - pokud by někdo chtěl rychle a do hloubky poznat charakter autorova psaní, není lepší knihy.

Pozdější tituly Možná že odcházíme (2004) a Jsme tady (2006) jsou stejně jako Prázdniny komponovaným souborem, postavy se v povídkách opakovaně vracejí a potkávají - ano, cyklus povídek na jedné straně, na druhé straně uvolněná struktura románu, to je Jan Balabán.

Číst povídky z těchto pozdních knih je stále silný zážitek, i když by se mohlo říci, že v něm už autor svůj hlas jen aplikuje. Ovšem to by bylo velmi necitlivě formulováno - a také nepravdivě. Lze totiž rychle vycítit, že něco jako "praktičnost" Jan Balabán do svých knih nepouštěl.

Pokud budeme vnímat tituly prvních povídkových souborů v přeneseném významu, pak Jan Balabán nicméně již ve Středověku pojmenoval své hlavní téma, totiž lidi ve středním věku. Svůj hlas, jak již řečeno, však našel až v Prázdninách, tedy prázdných dnech těchto lidí v dlouhém období mezi mládím a stářím.

Možná že kouzlo Prázdnin spočívá právě v tom šťastném mezistupni - mezi přeneseným významem titulu a konkrétností povídek. Pozdní povídkové knihy už mají názvy velmi konkrétní, i když - stejně jako samotné texty v nich obsažené - mohou být vnímány také symbolicky.

Pořád se pronásledují

Typickou postavou povídek Jana Balabána je člověk ve středním věku, který už toho plno začal, a tedy i pokazil, ale zároveň toho má ještě mnoho před sebou, a tedy spoustu času, aby se to pokusil napravit. Jsou to hrdinové, kteří si nijak neužili telecí léta, naopak byli v pubertě naprosto ochromeni mazlavou sprostotou světa, která navíc proniká i do jejich duší a těl.

Postavy Jana Balabána nebývají samy, jsou zaklesnuty v rodinném kruhu, vyrovnávají se s otázkami víry, nemocemi, odpudivým dědictvím komunismu a se sklonem k alkoholismu. Také mívají odpor ke všemu modernímu, lesklému, rozhihňanému a vůbec nejraději by odešly - a často tam alespoň dočasně utíkají - na "archaický" venkov. Navíc neustále provozují jakési morální sebepronásledování, nedopřejí si chvilku oddechu.

Jan Balabán neměl rád "užvaněnost", tedy povrchní konverzaci - stejně jako všechno ostatní povrchní. Při čtení jeho stále se rozměrově rozrůstajících pozdních povídek však člověka napadne, že vedle takových Hemingwayových mistrovských miniatur nakonec Jan Balabán může působit "užvaněně".

Ale je zde snad přijatelné vysvětlení: zatímco Ernestu Hemingwayovi šlo o zachycení určitého okamžiku a o literární bravuru, Janu Balabánovi šlo spíše o jeho postavy - to množné číslo je důležité. Známý výrok Alberta Camuse by se snad dal v případě ostravského prozaika parafrázovat takto: "Miluju literaturu, ale když si mám vybrat mezi literaturou a lidmi, vyberu si lidi." I proto jsou jeho literární díla tak působivá.